Ignát Herrmann Z pražských zákoutí

„Ztracený ráj“ páně Tetřevův

III.
Jednoho dne vyslala paní Tetřevka manžela do ohrad, aby opatřil pro krám drtiny.
Minula desátá, jedenáctá hodina, chýlilo se k poledni, ale Tetřev dosud se nevracel. Ženou jeho trhalo to a již se nemohla dočkat, jak mu vyčeše, když pojednou vstoupil do krámku bez pytle s drtinami sice, ale s obličejem zářícím, což vzbudilo v paničce podezření, že pan manžel spletl si cestu a místo do ohrady dostal se někam do hospody.
„Kde tě satani nosili!“ rozkřikla se na muže vidouc, že vchází tak kurážně a že se pranic neleká zaslouženého výtopku.
„Musil jsem čekat, až mně vyplatí peníze,“ odvětil muž sebevědomě.
„Jaké peníze?“ zarazila se Tetřevka, „kdo ti měl co vyplatit?“
„Víš, jak jsi tuhle ve středu celou noc tak štěkala, udělal jsem si z toho numera a vsadil jsem, koukej, tadyhle nesu terno!“
Tetřev sáhl opatrně do náprsní kapsy, vyňal odtud odřenou honáckou tobolku, rozložil ji a Tetřevka spatřila na dlani mužově – čtyři stovky.
„Dej to sem!“ zvolala a natáhla ruku po penězích, když se vzpamatovala z překvapení.
„Počkej, počkej,“ odpovídal Tetřev a zaklopil rychle tobolku, „to je moje! Ale já ti dám, když začneme něco lepšího, většího, víš – ty pečeně! Koukej, máme teď termín, můžeme vypovědít a jít někam tam vejš – víš, že mě tohle to pranic netěší.“
„Ale kam?“ otázala se Tetřevka, pojednou srozuměna a nakloněna záměru mužovu.
„Kam?“ opakoval muž. „To jsem už vynašel. Teď jsou zbořeny hradby, nahoře na Vinohradech se staví jak o závod, lidí je tam jako much – dole v Praze bude pomalu prázdno – víš, mohli bychom tam na blízko někam – v Tůních je pěkný krámek, díval jsem se na něj, dvě stovky ročně, za krámkem pokojík a kuchyň, to bychom vzali. Budeme péci husy a zajíce, vařit ráno polévku, víš to je čisté a nóbl – ty budeš mít při tom také líp…“
Nu, slovem: Tetřevka se dala svésti. Po poledni měl domácí pán výpověď, odpoledne šel Tetřev se ženou, aby jí ukázal krámek v Tůních, najali jej, dali závdavek – Tetřev odevzdal své ženě čtyři stovky a o Havelském kvartále odcházeli z Plavecké ulice.
Nebylo šťastnějšího člověka nad pana Tetřeva, když se udomácnil v krámku v Tůních a když Tetřevka poprvé vyložila za okno pečené dvě husy, špikovaný zaječí hřbet, mísu s pečenou sekaninou a na plechu třaslavou huspeninu, okrášlenou tvrdým vajíčkem a citronovou kůrou. V krámku na pultě byly také rozličné lahůdky: smažení mřínci, smažené telecí nožičky, čisté syrové husí drůbky a krev, a několik nadívaných holubů.
Tetřev chodil po krámě s povyplazeným jazykem od jednoho talíře ke druhému, čichal ke všemu, pomlaskoval si a říkal:
„Aby tohleto nešlo! To by lidé nemusili mít oči!“
„Jen mi to pořád neočuchávej!“ okřikovala Tetřevka muže.
„No, ta vůně nic nestojí“ bránil se Tetřev. „Musím taky vědět, co tu všecko máme.“
Ještě hladovější pohledy než pan Tetřev upíraly na neobvyklé množství pokrmů čtyři děti jeho, kteréž obcházely pult kolem do kola, přistupovaly k oknu, vdechovaly do sebe dychtivě vůni pečení, a když matka počala sekat první husu na porce, skupily se kolem ní a praly se o kousíčky. Všechna mláďata Tetřevovic utržila hned prvního dne za všetečnost po několika pohlavcích a později nestačila je matka vyhazovat z krámku do pokojíku. Děkovala Pánubohu, když nejstarší dvě odcházely do školy, a mladších nezbavila se dříve, dokud jim nestrčila do ruky nějakou kost k obírání. Pak je vyhodila i s kostí do kuchyně.
Ale největším břemenem v novém obchodě jejím byl pan manžel, Tetřev sám. Tetřevka mohla se zfanfrnit, když přišel někdo pro kousek pečeně nebo sekaniny a Tetřev jal se kupce obsluhovat. Hrabal se v mísách s takovou rozkoší, jako by vybíral kousek pro sebe, nastrkoval kupujícím řízky stále jiné a jiné, pomlaskával při tom a točil stehýnky a nožičkami v prstech, načež pleskal zase porcemi do mísy a vybíral jiné.
Při takových příležitostech probodala Tetřevka muže nejjedovatějšími pohledy, a sotva se za kupcem zavřely dveře krámu, zasyčela:
„Nestrkej mi do toho pazoury, Tetřeve, nebo ti je zurážím!“
„Copak nemám čisté ruce?“ bránil se Tetřev; „dyť musím kupcům ukazovat, co všecko máme!“
„Nech mně toho, nepleť se do toho!“ zlobila se panička dále. „Já si to opatřím sama – to je obchod pro ženské, ne pro mužské!“
Po takovýchto potyčkách postavil se Tetřev se zádumčivým pohledem k oknu a zadíval se tu do některé mísy, jako by v ní chtěl duši utopit. Jedinou útěchou bylo mu pak, když manželka odskočila do kuchyně, že sáhl rychle po něčem do mísy a že s báječnou rychlostí spolkl kus zajíce, husy nebo huspeniny.