Pražské a jiné historie Eduard Bass

Historky
takřka rodinné

Náš František

Kdo nás zná, nikdy nechápe, že by mezi mnou a naším Františkem mohlo existovati vážné napětí. Každý, kdo k nám přijde a seznámí se s Františkem, rozplývá se nadšením, jaké je to roztomilé stvořeníčko.
„Podívejte se na jeho něžnou hlavičku! A ta chytrá očička! A jak se má k světu! Pámbů požehnej – takový František v rodině, to je přece radost.“
Nu, já nemohu říci, že by takový František byl v rodině zrovna radost. Už ty jeho zvrácené chutě: nedávno jsem objevil, že náš František papá písek. Všechno domlouvání a hubování bylo marné; jak se dostane k písku – třebas z podlahy –, už si lebedí.
Ale jsou i jiné věci u něho, o kterých náhodný návštěvník nemá potuchy. František je především lenoch. A to je vlastnost, které tak přičinlivý člověk, jako jsem já, nesnese. Máme tu v pokoji pěkný tmavý kout, kde stojí pohovka, a když jsme po dobrém obědě, prohlásím paní Bassové, že se ve světě dějí strašlivé věci a že musím o nich přemýšlet a že mne nikdo nesmí v přemýšlení rušit. Paní Bassová ví, že taková vážná a odpovědná práce žádá klidu, proto se někde usadí s knížkou a čte, zatímco se já, který se nikdy neoddávám takové maskované zahálce, natáhnu na pohovku a přemýšlím, usilovně přemýšlím, dokud mě z přemýšlení neprobudí. Tak to bylo až do té doby, kdy jsme dostali Františka. Jeho příchodem se všecko změnilo, protože nám zkušení lidé řekli, že vždycky po obědě bude zpívat. Zpíval krásně, dvojhlasně a někdy i trojhlasně. Prosím vás, na nožičce má kroužek, že jako dostal na výstavě první cenu, a v šupleti mám vysvědčení, že je to čistokrevný harcký dutopěvec kmene Seifertova. Není tedy dvojhlasý zpěv u něho žádný zázrak; naopak slibovali nám, že bude zpívati až čtyřhlasně, ale ačkoliv jsem se velmi těšil, až se z klece ozve pěkně harmonizovaný kvartet, František to dál nežli na terceto nedotáh. To bylo v prvních dnech, ale když se okoukal, přestal zpívati vůbec.
Byl z toho veliký zármutek v rodině. Konali jsme dlouhé porady, v nichž paní Bassová houževnatě zastávala názor, že se František ve mně zhlíd a teď nechce nic dělat, jenom přemýšlet. Byl jsem tímto výkladem velmi pobouřen, ale jako rozvážný muž jsem se vyhnul při, která by byla pro mne tak jako tak ztracena, a poučil jsem paní Bassovou, že jsou kanáři, kteří zpívají, jen když slyší hluk. Byla to jediná pomoc, jak odvrátiti ženskou podezřívavost od vlastní osoby. Nemohu však říci, že bych si tím byl zjednal v domácnosti klid. Sotva jsme totiž byli po obědě, dostala Pepička rozkaz přinésti do pokoje šicí stroj. Mně vrazila paní Bassová do ruky kytaru, sama si vzala foukací ladičku a cinkavý zvonek, na který jsme cinkávali v nemoci, když jsme chtěli zahnat ošetřovatelku. Aspoň kdykoli jsme cinkli, nikdy nepřišla. Teď jsme se tedy s tím vším seskupili kolem almary, na níž v kleci na vrchním bidélku seděl náš František. Nakonec byl ještě přivolán pan Kulík, který se usadil na dolním konci pohovky. Paní Bassová dala pokyn a teď jsme spustili. Pepička hřměla se šicím strojem, paní Bassová ječela a bručela ladičkou a cinkala zvonkem, já třískal do kytary a kopal do židle, Pepička zpívala, proč prý pláčou černé oči, já zpíval Salome a pan Kulík na pohovce vyl, až mu uši padaly na bedra a z očí tekly slzy.
Byl to překrásný koncert a František, když jsme spustili, lekl se tak, že spadl z bidélka na zem. Ale nic si neudělal, naopak, než jsme dozpívali první píseň, zase se vzpamatoval a vlezl si do koupelky, odkud na nás stříkal vodu. Opakovali jsme svůj koncert několikráte, a poněvadž u nás v domě bydlí samí inteligenti, pochopili hned, že jde tu o pěkný džezbend, a snažili se doplniti chybějící nám nástroje. Smetáky, holemi, paraplaty mlátili do našich zdí, zprava i zleva, zdola i shora, někteří přišli až z přízemku a kopli nám aspoň do dveří, zkrátka kvůli Františkovi jsme pořádali hudební produkci celého činžáku.
Koncert byl krásný, ale měl jednu vadu: nikdy jsme nezjistili, jestli František zpívá s námi. Leckdy se tak tvářil, ale kdyby místo čtyřhlasého zpěvu spustil celý šestnáctičlenný smíšený sbor, nebylo by z něho slyšet ani pípnutí, jak jsme jen my dva s panem Kulíkem řvali. A když jsme přestali, byl i František zticha a jen si urovnával peříčka, která se mu při naší produkci poněkud zježila.
Tak jsme uznali marnost svých koncertů, upustili jsme od nich a v rodině zavládl hluboký smutek. František nezpíval. A tenkrát jsem se jednou dopustil něčeho, co od základu změnilo můj pravidelný život a co se může státi osudným a nikdy nečekaným určením mého zbývajícího života.
František totiž sice nezpíval, ale občas si pípl. A tu jsem se jednou zapomněl a pípl jsem taky. Paní Bassová zvedla hlavu a podívala se na mne. Já jsem v úplné nerozvážnosti pípl podruhé. František vyletěl na nejvyšší bidýlko, natáhl krk a pátral po celém pokoji, kde je ten kanár. Když ho nespatřil, pípl.
Já pípl taky.
On pípl.
Já pípl.
On spustil trylek.
Já spustil trylek.
A vtom se už ozvala paní Bassová:
„Bassinko, ty umíš hvízdat jako kanár!“
Lekl jsem se strašlivě, neboť jsem okamžitě věděl, co mě očekává. Ale už bylo pozdě.
„Bassinko, zahvízdej jako František. On bude zpívat s tebou.“
Nešlo se vymluvit. Musil jsem pípat, trylkovat i tlouci a František skutečně došel přesvědčení, že jsem nějaký větší kanár, a pípal, trylkoval i tloukl se mnou. A to byl začátek mého zlého osudu. Vyprávěl jsem vám ze začátku, jaký jsem přičinlivý člověk, a jak rád po obědě trošku přemýšlím. S tím už je nyní konec.
Jakmile se natáhnu na pohovku, ozve se něžně energický hlásek:
„Bassinko, udělej kanára!“
A i kdyby se mi chtělo sebevíce přemýšlet, musím sešpulit ústa a pí¬pat. František už na to čeká a hned se začne s tím tlustým kanárem na kanapi předhánět. Mohu říci, že dělám pokroky. Už se mi daří občas vzíti dva tóny najednou. Je to sice ještě disharmonické, ale to se časem poddá. Paní Bassová soudí, že bude ze mne brzo čistokrevný dutopěvec.
A tu je kámen úrazu. Paní Bassová je trochu nervózní. Navykla si, aby jí František po obědě zazpíval. Nemůže už bez toho být. Co se stane, až po Novém roce začne František pelichat? Obávám se nejhoršího. Docela jistě vyhodí Františka a do klece na almaru zavře mne. Ví přece předem, že jí nic nedovedu odepřít.
Bude to trochu fatální existence, až mě natrou nažluto a kolem bříška bíle. A semenec mi přece jen tak nepojede jako filet du boeuf rôti aux champignons v Chapeau Rouge. A věru že bych raději seděl na bidélku v Sektpavilóně než na almaře.
Ale když to paní Bassová poručí…
Jen vy, děvčata, která k nám občas přijdete, pomněte pak toho, že ten roztomilý kanárek, který na vás laškovně upírá svá černá očka a přitom se drbe nožičkou na hlavičce, je vlastně váš vroucně, ale nešťastně vás milující Básek, Basíček, Basánek, Bassinka nebo Edýnek…