Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Moje první ryba

Prošek se vracel z hospůdky Anamo v náladě a prozpěvoval si
vojenské písničky. Uměl jich mnoho, ve válce bojoval v Srbsku.
V boku mu zůstala nevyndaná střepina, ale ta přestala zlobit, jakmile
měl v sobě několik ostrých. Když dorazil s lodí k nám, dal vlčákovi
Holanovi pusu na čenich a sedl si pod vonící akát.
Byl jsem tehdy na přívoze, bráškové mě zase nevzali s sebou,
vzali radši holku Dášu, dceru Bédi Peroutky, která mě velice
přehlížela.
Strejda se na mě podíval zelenýma očima:
„Pojď sem, prdelko!“
Pomalu jsem se k němu došoural, moc mě nemiloval. Nejraději
měl Jirku, to byl uličník podle jeho gusta. Já byl nejmladší, mazlíček.
Prošek se na mě pátravě podíval a vytáhl z ušmudlané kapsy
kyselou okurku:
„Tumáš.“
Vyndal jsem si prst z pusy a strčil tam okurku. Pozoroval mě. Pak
vytáhl placatou láhev a přikázal:
„Cvakni si.“
Nic v ní už nebylo. Ale zatvářil jsem se blaženě. Neexistující alkohol
nás sblížil. Vstal a naznačil, abych šel za ním do stodoly. Vytáhl
dlouhý lískový prut a povídal:
„Udělám ti prut. Mám ho pro tebe už dlouho.“
Vytáhl z kapsy ostrý nůž a dělal šmik sem a šmik tam a já pozoroval
jeho upracované ruce, na kterých chyběl prst, který si
vlastnoručně ušmikl při řezání proutí na košíky. Viděl jsem jeho
tvář, zkřivenou bolestí, zase ho bolela střepina v boku. Ale alkohol
na bolest mu došel. Dokončil prut. Tehdy jsem nevěděl, že to byl
můj nejcennější prut, ale dnes to vím. Byl to prut dětství, kterému
se nemohly vyrovnat pozdější výrobky amerických a japonských
továren. Přivázal na něj vlasec a připevnil brk z husy a háček. Potom
řekl:
„U ostrova jsou okouni samotáři. Jdi tam, prdelko, a pocuchej jim
hřívu. Já tu na tebe počkám.“
Schoulil se do klubíčka a Holan mu dal hlavu do klína. Po pěšince
jsem došel až k ostrovu. Bylo před polednem, hřálo slunce. Navlékl
jsem žížalu a nahodil prut. Nic nebralo, jen modravá šídla usedala
na stulíky a kdesi v zátočině hodovali mlaskající tloušti. Bílý brk
ležel na hladině nehybně jako bílá loď za bezvětří. V duchu jsem
mu vztyčil plachty a poručil kapitánovi, aby plul, aby ho táhla po
hladině barevná ryba. Ale brk stál, mně se klížily oči, jen občas jsem
mžoural jedním okem, zda má bílá loď už vyplouvá.
Najednou se brk otřásl a udělal se kolem něho kruh. A znova
a znova, jako by to byly signály z nesmírných vodních hloubek.
Někdo si hrál a laškoval s lodí, jako by nahazoval koženým řemenem
motory. Nebyla to tedy plachetnice, ale bílá motorová loď. Pak brk
zapanáčkoval, stoupl si na hlavu a nohy dal nahoru jak napůl potopená kachna. To už jsem prut křečovitě svíral rukama. Jistě to
bude okoun s hřívou, co tu bydlí na samotě. Brk udělal zatím hups!,
a zmizel. Ale bylo vidět, jak míří pod hladinou ke stulíkům. Sekl
sem. Prut se ohnul do oblouku a já ucítil poprvé v životě slastný tah
ryby. Po mocném oboustranném zápolení se objevila zježená tlama.
Byl to okoun, a byl veliký jak kostkovaná červená čepice, jenže byl
také olivově zelený a přes sebe měl tmavé pruhy. Nesl své červené
ploutve jako bojové zástavy a hrbem se podobal býku. Místo očí
měl zlaté živé penízky a na hřbetě mu trčela zježená kopí. To nebyla
ryba, to byl drak, opancéřovaný rytíř s červeným peřím na přilbě.
Vyvlekl jsem ho na trávu a lehl si na něj, aby neutekl. Oba jsme
byli zápasící kluci. Potom jsem ho nesl slavnostně na přívoz. Pobodal
jsem se o jeho kopí a z prstů mi maličko prýštila krev. Myslel
jsem na to, že strejda Prošek mě bude mít od dnešního dne stejně
rád jako Jirku. Prošek seděl na lavičce a pil kozí vermut, mlíko, na
vyhnání alkoholu. Chválil mě:
„Jsi pašák.“
Stáhl okouna a hlavu přitloukl na vrata stodoly. Aby všichni viděli,
že se v Luhu pod Bránovem zrodil další rybář.
Vzal jsem stoličku na dojení a sedal jsem pod trofejí celé dny.
Když šel někdo na přívoz, kašlal jsem a smrkal, abych na okouna
upozornil. Sklidil jsem spousty slávy. Přišla i holka Dáša, dcera Bédi
Peroutky. Dala mi pusu na tvář a pronesla:
„Jsi opravdovej frajer.“
Jednou v noci mi však trofej zmizela neznámo kam. Je možné,
že ji sežrala kočka Andělka. Ale spíš je pravděpodobné, že ji sundal
z vrat můj milovanej strejda Prošek. Měl už mého chlubivého
počínání plné zuby a začínal jsem mu být zas protivnej.