Berlínský zápisník Dora Kaprálová

21. 5. 2013
V Treptower Parku předjíždí stará Číňanka na kole pomalu plující
červený parník. Na řídítkách má připevněný prazvláštní systém
pěti zpětných zrcátek, ve kterých spatřím (popíjejíc kávu v kiosku
vedle cyklostezky) samu sebe směšně zvětšenou. Postupně však
z obrazu rafinovaných zrcátek čínské stařenky mizím; žena se nahlas
uchechtne a já v údivu vybryndám laciné espreso v papírovém
kelímku na světle zelené šaty. Červený parník zahouká a nerušeně
pluje dál.
V Treptower Parku a jeho malé botanické zahradě kvetou tento
týden žluté, oranžové a taky růžové rododendrony a krásné keře
sytě růžových azalek Sidonie Nádherné. Ropuchy kvákají v tůňce
tak roztouženě, že nelze na dece předčítat nahlas Brikciovu povídku
(u které se člověk beztak trochu nepřítomně, rokokově nudí).
V Treptower Parku a jeho malé botanické zahradě honí v ten
samý okamžik malá F. a její stejně stará přítelkyně A. borovicové
šišky, soustředěně a manicky. „Šiško, máme tě,“ volají a smíchy
prohýbají svá čtyřletá tělíčka v letních šatech. Pak chtějí chytat
červené rybky v tůňce, pak ropuchy a nakonec jedna z holčiček
uklouzne na mokřině a spadne do bahna. Je celá černá, rybničně
smradlavá, směje se napůl vyděšeně. I my z deky se tomu lehounce
zasmějeme.
A může za to k posrání krásné májové počasí, kterému do mraků
napíšeme prsty: To nic, výchovo, my na tebe nezapomínáme, my na
tebe myslíme, ahoj, disciplíno; tak ahoj, později.