Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

U Prošků po válce

Po válce jsem se hned rozjel na Křivoklát. Doslova vyrazil. Nejdřív
sám, s batohem a jedním prutem. Bydleli jsme zas v Praze, a tak
jsem jel ze smíchovského nádraží vláčkem se špinavými okny. Plivl
jsem na kapesník a udělal v okně čisté, kulaté okénko. Spatřil jsem
řeku a chtělo se mi brečet.
Díval jsem se na jarní vodu a věděl jsem, že tahle voda v Berounce,
co teče tady, musela téci také nahoře podél Skryjí a pod loděmi
strejdy Proška v Luhu. Řeka stejně jako oblaka plynula místy, kde
nám bylo v životě dobře. Pozoroval jsem její proudy, její ryby, jak
skákají na hladinu, mlýny na jezech a jezy na zadržených vodách.
Mlynáře, co dosud mleli, a převozníky, kteří převáželi sem, tam.
Viděl jsem po šesti letech zase řeku. Měl jsem tvář přimáčknutou
na skle, aby mi nic neuniklo. Řeku jsem měl rád víc než cokoli na
světě a styděl jsem se tehdy za to.
A nevěděl jsem, proč řeku tak miluji. Snad proto, že jsou v ní
ryby, anebo proto, že je volná a nespoutaná? Kvůli tomu, že se nikdy
nezastaví? Snad proto, že šumí a že nedá spát? Snad proto, že je tu
věky, anebo proto, že každý den její vody v dálce umírají? Anebo
proto, že na ní můžeš plout či v ní můžeš zemřít?
Nemohl jsem tehdy odpovědět, byl jsem jak mladý pes, který
teprve očichává vůně nejkrásnějších nároží.
V mém okénku se objevil hrad, a byl to Karlštejn. Čeští králové
měli podobný vkus jako já. Vybrali si Berounku a postavili si na ní
hrady Karlštejn a Křivoklát.
Pokud se týče limonády, tak v Berouně se pila žlutá. Přesedá se
na rakovnický vláček do Křivoklátu. Jede se pak kolem pstruhových
líhní, kde se v kolébkách slunce houpají a koupají malí pstroužci.
Trať vede pod stradonickým Hradištěm, kde rolníci nalézají
v polích duhovky, zlaté penízky. Kolem pil, kde se ze stromů dělají
prkna a z prken vonící postele. Řeka teď teče úplně na dně údolí.
Bez slunce je plná slz.
V Křivoklátě vystoupím a jdu proti vodě. Už mě od ní nedělí okno
vlaku a do mozku nebuší parní stroj. Do nosu mě tluče vůně ryb,
které teď prožívají čas lásky, a spolu s ní cítím i pach utopence
vojáka. Vodní vánek nechává zapomenout na žal. Také řeka je občas
špatná a má své vředy. Očišťuje se tím, že odpluje jinam jako zjara
kry. Nahoře nad Višňovou je čistá. V proudu spatřím skupinu svalnatých
parem. Ryjí na dně a staví se na hlavy. Podobají se stádu
divokých koní anebo kamzičímu stádu. Pouštějí bublinky a nejspíš
chrochtají jako vepříci. Ležím na břiše a pozoruji je. Pak se pohnu
a ony zmizí v hlubině.
Výš už řeka jenom voní. Jako pomněnka. Jako stulík. Jako divoký
kořen puškvorce. Jako vrbina. Voní vodou.
Už se nezastavuji. Pospíchám, abych byl na přívoze v Luhu co
nejdřív, jako bych chtěl všechno stihnout. Už minu jez. A Šímovic
skálu.
U Šímovic skály
dva trampové stáli.
Utíkám. Batoh mi skáče na zádech a dělá buch! buch! jako mé
srdce. Po úzké pěšince kolem akátů nahoru k převoznické chalupě.
Jen jestli neumřeli (to by poslali parte). A aby byli doma. Jen aby
nebyli nemocní. A aby na mě nezapomněli. Jen aby mě poznali.
Tluču na dveře. Nikdo neotvírá.
„Přišel jsi pozdě. Tvé dětství je pryč.“
Sedím na zápraží a čekám. Brzy přijde s proutím strejda Prošek.
Vrhnu se mu do náruče, ale on mě mačká nesměle, není zvyklý
muchlat se ani s vlastními dětmi. Hovoří se mnou a já poznávám,
že jsme oba zestárli. Oba jsme museli urazit nějakou velkou, neznámou
dálku. Cestu, která pokračuje. Na jejím konci bude cíl a odtud
pak už není návratu.
Strejda Prošek mi naleje svou pověstnou bránovskou bramboračku.
Uvnitř jsou hříbky a navrchu plave celerová nať. Pozoruje
mě tiše a potom se zeptá:
„Tak kam půjdeš na ryby?“