Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Malý pstruh
Na ryby jsem šel na Skřivaňský potok. Sem jsme už jezdili v době,
kdy jsem se vozil v bílém kočárku a přitom cucal dudlík. Na tom
krásném potoce se kdysi usídlil bezvadný chlap, Jarka Franěk se
svou ženou. Býval rozvědčíkem v Indočíně, v Anamu. A když se
vrátil, tak tu na rozcestí šedivých silnic pod Nezabudicemi postavil
dřevěný stánek s pivem, rumem a žlutou limonádou a nazval jej
Anamo. Natřel ho na hnědo a o kus dál na potoce postavil zděnou
restauraci U rozvědčíka. Celý život zůstal srdcem rozvědčíkem, až
mu Němci to srdce zabili za války ve věznici Plötzensee.
Ta paní na balkóně je jeho žena. Paní Fraňková, statečná. Je štíhlá
a vlasy má havraní. Když ho Němci odváželi, řekl jí na rozloučenou:
„Nikdy nechoď z Rozvědčíka.“
Žila tu sama v Křivoklátských lesích. Podávala jídlo parašutistům,
kteří tu hráli kulečník a zároveň sledovali s vytaženými pistolemi
silnici, zda nejedou na obrněných transportérech Němci. Vařila
hrachovou polévku rybářům a pocestným.
Už mě spatřila, volá z balkónu:
„Ty jsi vyrostl, chlapče.“
Usmívám se, že jsem vyrostl. Kdo by nebyl rád. Já jsem rád. Mám
rád paní Fraňkovou a nevím proč. Asi že je hodná a že měla ráda
pana rozvědčíka. A taky proto, že se nebála fašistů na obrněných
transportérech. Chtěl bych jí jednou koupit nějaký velký dar, třebas
auto nebo motocykl, aby mohla občas jezdit na nákup na Křivoklát
a k nám do Prahy na návštěvu.
Šel jsem dál pod kvetoucími třešněmi v zahradě. Jak foukal vítr,
tvořila se růžová chumelenice, kvítky s červenými znaménky padaly
křížem.
Za zahradou se otevřelo údolí ke Skřivani. Tiché, málokdy jsem
tu někoho potkal. Střídají se louky, pole, stráně, lesíky. Někde už
kuká kukačka, na kvetoucích lukách skáčou letošní, ještě malí koníci,
kteří mají slabá lejtka.
Došel jsem k svému potoku.
Tekla větší, maličko zakalená voda, pstruhy nebylo vidět. Neměl
jsem prut. Bál jsem se ho nést, když, tak čapnu nějakého do ruky.
Šel jsem výš až k polím a hájovně Gypsárně. Té Gypsárně se hulilo
z komína, a tak jsem se skrčil a proplížil se podél břehů, to už
byl takový zvyk pytláků. Zul jsem se a bylo mi nádherně, tráva mě
chladila a šimrala do chodidel, jako by mi chtěla něco povědět. Po
pražském dláždění to byl mateřídouškový balzám. V potoce jsem
občas spatřil pstruha, ležel v mělčí vodě na konci tůně a čekal, co
mu voda nadělí. Jak mě spatřil, zamířil do hloubky.
V jedné hájovně na potoce žil hajný ve výslužbě Karel Kalous.
Ten prý měl také dobré srdce, ale nikomu ho nikdy neukázal. Na
každého řval nadávky, které se nedají všechny opakovat. Až později
jsme se spřátelili, já mu pekl na pánvičce čerstvé pstruhy, on plival
kosti do ohníčku a nadával, že by měl raději vepřový. Nadával také
na svou krávu, která mu pořád utíkala, a nadával na důchodový
úřad, který mu neposílal dost peněz. Nadával taky mně, ale já se
smál, protože už jsem ho znal a bylo mi s ním dobře.
Jenže tenkrát jsem byl jenom povyrostlý chlapec – jak prohlásila
paní Fraňková. Měl jsem z něho ukrutný strach. Plížil jsem se kolem
hájovny. Nic mu neušlo, spatřil mě. Začal hned křičet:
„Kam utíkáš, ty darebáku?! Ty lotře! Ty syčáku! Já tě zastřelím
jak divoký prase!“
A kolíbal se na těžkých nohou do hájovny pro pušku, kterou neměl.
To jsem ovšem tenkrát nevěděl a utíkal jsem vrbičkami jako
štvaná zvěř. Až za velkou skalkou jsem se zastavil. Nešel za mnou.
Spatřil jsem ho, jak si ulevuje v lese, protože mu vítr jednou odnesl
záchod a on už si ho znovu nepostavil.
Za Kalousem bývalo pásmo velkých pstruhů. Potok se tu také
tenčil. Byly tu hezké tůňky a tichá zákoutí, kde často pili srnci
a srnky, občas sem zabloudil jelen, veliký jako jalovice.
Najednou jsem spatřil v tůňce pstruha. Byla to menší tůňka. Svlékl
jsem se do trenýrek a vlezl do potoka. Voda zábla. Věděl jsem, že na
pstruha se musí jít současně oběma rukama, aby nemohl uniknout
do strany. Ponořil jsem ruce do vody. Dlouho jsem ho necítil, až
jsem si na něj sáhl. Oba jsme sebou cukli. Měl rybí studené tělo.
V tu ránu, jak na něj sáhnete, zmocní se vás vášeň od konečků prstů
až k mozku. Znovu jsem na něj mákl. Vtiskl se mezi kořeny, aby se
zachránil. Byl větší, než jsem myslel. Pak jsem ho opět ucítil. Ale
byl zapasován do kořenů a cpal se stále hlouběji. Abych ho vytáhl,
musel jsem ho zabít. Šel jsem na břeh pro nůž. Znovu jsem vlezl do
vody. Pořád byl v díře, propásl svou jedinou možnost upláchnout,
když jsem si šel pro ten nůž. Začal jsem bodat a řezat. Znehybněl a já
ho vytáhl mrtvého. Nebyl tak velký, jak jsem si myslel. Byl docela
malý. A měl tělo samý šrám a ránu, jeho jásavě oranžové tečky byly
rozřezány. Ale radoval jsem se. Byl to můj první pstruh.
Vložil jsem ho do ušmudlaného kapesníku a vydal se zpátky
k Rozvědčíku.
Před Rozvědčíkem mě napadlo, že ho daruji paní Fraňkové. Bůhví
jak dlouho neměla maso, kdoví jak dlouho nejedla rybu. Zaklepal
jsem na dveře kuchyně. Usmála se na mě a řekla:
„Copak?“
„Něco jsem vám přines, paní Fraňková.“
Vytáhl jsem kapesníček a vybalil na lavici pstroužka. Mlčela. Po
chvilce tiše řekla:
„Toho jsi tam mohl ještě chvíli nechat.“
Vycouval jsem z kuchyně. Utíkal jsem až na silnici a tam jsem se
zastavil. To jsem tomu dal. To bylo tedy to auto a ten motocykl, co
jsem jí chtěl darovat.
A poprvé v životě mě napadlo:
– Kde se v nás bere rabijáctví?
– Kde se v nás bere ta krev pytláků?
Zahanben jsem utíkal dál jako zloděj, který ví, že bude znovu
krást, protože to chutná.
U řeky jsem se svlékl a plaval jsem, abych se očistil jako hříšní
v té indické řece Gangu. Na všechno jsem přestal myslet. Protože
řeka je jiná než potok. Řeka je hluboká studna zapomnění.