Berlínský zápisník Dora Kaprálová

22. 10. 2013
Ve weimarském národním divadle nechtějí inscenovat můj text
o lásce, očekávali přece jen něco angažovanějšího, politického. Jako
by láska (a nenávist) nebyla tou největší, nejvnitřnější politikou
každého z nás! Chudák Goethe – už se nikdy nedozví, jak jsem to
s ním myslela, tam ve Weimaru, chudák Goeťáček, už se to nedoví…
a je mu to jistě líto.
Popelářské auto zakvílelo dnešního rána, jako by vezlo živé mrtvoly,
pak zastavilo. Vyšla jsem s F. před dům a tam, za oknem řidiče
popelářského auta stálo velkými písmeny GEORGIA DREAMS.
(Vzpomínka na natáčení.) V Praze s bratrancem Pavlem u strýce
Vladimíra. Bratranec volá do mluvítka v přízemí: „Ahoj, už je
vodevříno… Kolikátý je to patro? Celej život jsme sem šli, taková
to byla štreka.“
Tentýž (milovaný) bratranec hrdinou mého radiodokumentu
o strýčku Ádovi, který byl dnes uveden s anglickými titulky na
festivalu Prix Europa, kde jsem mj. porotkyní, což je nutným, ale
i naprosto vyčerpávajícím a nesmyslným aktem.
Abych se tolik nestyděla (odfláknutý zápisníčku), skončím nepříliš
bystrou odpovědí na anketní otázku P. Ř., co je to špatná poezie
(kromě tebe, zázname):
Špatná poezie je jako věrná manželka, snaživý nástěnkář, učitel
tělocviku s pedofilními sklony. Dobrá poezie musí být totiž i děvkou,
zmatkem, leností, neboť jen tím vším je průzračně čistá, od života
oddělená a přece živoucí, víc než jen život: ta věrná manželka, snaživý
nástěnkář, učitel se sklony atd…
Dobrá poezie je polní cestou v zatáčce, je barevnější a mírnější než
samotný život, a prudší než život. Špatnou poezií bývají básně příliš
angažované. A agitky, to už je čirý hnus.
Když je však poezie na první pohled ušlechtilá, chce se z ní zívat
anebo se jí smát, a to taky není hezké, myslím.
Nejnudnější poezii píší navíc často předobří lidé, kteří pravidelně
podporují chudé děti v Súdánu. Nebo ti, co pro samou tklivou
dynamiku lyriky zapomínají na veselou směšnost života, také ti píšou
špatnou poezii. Ale i anekdota je špatnou poezií, pointa většinou
taky, zámlka jakbysmet, verše volné i vázané kvílí někdy chtěnou
rytmičností jako nějaký afektovaný šimpanz. Špatná poezie je zkrátka
všude kolem nás, číhá za kdejakým rohem literárního časopisu, knihy,
domu. Ještě štěstí, že v zázračných okamžicích si tu a tam stihneme
přečíst poezii dobrou, nebo ji spatřit (to ještě raději) a důstojně o ní
pomlčet. Protože jen to, co nelze vyslovit a zprostředkovat, jen to
tajemné, nehorázné, bezuzdné, v prchavosti okamžiku prožité; jen
to je věčností a tedy dobrou básní.