Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Zlatí úhoři III.

Ráno jsem vstal jako spráskanej pes. Má úcta – to byl krásnej
vejprask od ryb. Čtyři dny u vody a ani čudlu. Skládal jsem na
bránovském dvorku pruty do zelených futrálů. Z kuchyně vylezl
Prošek, něco si pohvizdoval.
Zeptal se mě:
„Copak, mladej?“
„Strejdo, balím to. Nemá to verka. Nemám už kliku na týhle řece.“
Neřekl na to nic. Vylezl do dvorka, aby viděl víc nebe. Povytáhl
si kalhoty a podíval se do oblohy nad lesy ke Kouřimci a potom do
oblohy nad řekou. Jako by tam četl něco hrozně zajímavýho anebo
jako by slyšel odtamtud povědomý hlas. Pak zakašlal, měl astma,
spíš se dusil. A vychrchlal ze sebe plivanec na kamenný dvorek.
Řekl rázně:
„Dnes jdi ještě k vodě. A pak jeď ke všem čertům.“
Šel a přibouchl. Mrzelo ho zřejmě, že jsem něco nepochopil. Šel
jsem doprostřed dvorku jako on, dokonce jsem si povytáhl kalhoty,
zakašlal jsem a díval se do oblohy. A nic jsem neviděl. Jenom se mi
zdálo, že je nebe takové napěchované.
Vyndal jsem pruty z futrálů a šel jsem slepě k řece. Slunce mě
přibíjelo na cestu, před očima se mi dělaly šmouhy sem a šmouhy
tam a z luftu mi připadalo, že padá sníh.
U vody jsem se zas marně snažil získat všemi způsoby přízeň ryb.
Lehl jsem si nakonec do trávy nad jezem u Šímovic skály. Byla už
celá rezavá a rozstřílená dynamitem. Za svými zády jsem zahlédl
pod skálou louž naplněnou vodou.
Prut s navijákem jsem dal na rousnici a na druhý proutek bez
navijáku jsem navlékl žížalku na nějakého caparta. Žížaly se koupaly
a mně bylo jasný, že dneska opětovně nic nechytím. Nechápal
jsem, jak se mohl Prošek tak seknout a poslat mě k vodě.

pokračování příště