Berlínský zápisník Dora Kaprálová

28. 1. 2014
Dnes jsem naplnila vánoční dar od své arizonské přítelkyně L.
a zajela si do Kreuzbergu na masáž nohou. Teplý leden, kolojízda.
Bolelo to prudce, doteky na chodidla, slast a hrůza v jednom.
Mačkané body se spojily s orgány v těle, pěkný orgastický zážitek.
Masérka říkala, že jsem ležící seismograf a že prý zná už jen jednoho
takového, podobně „probíjejícího“, jistého Francouze Pierra.
Na tělech miluju chvění. Obecně. Ten sotva rozpoznatelný třas…
Cestou z masáže se mi však zatemnila mysl. Někdo mi
na frekventované křižovatce Südstern ukradl zamčené kolo, za které
jsem před měsícem dala 450 eur.
Vztek, lítost a bezmoc, slovanský pláč…
„Co se ti stalo?“ ptá se mě neznámý ruský taxikář na křižovatce,
když vidí, jak bezradně pohazuju rukama.
„Ukradli mi kolo a musím rychle pro děti.“
„Svezu tě zadarmo,“ říká ten dobrák, když vidí mé zoufalství.
A tak sedím v taxíku.
Jedeme, začíná drobně sněžit.
„Rozumím ti,“ pokračuje Voloďa. „Mám taky dvě dcerky, Irinku
a Annu. Irinka chodí do baletu a Anička zpívá. A taky se mi nedávno
stalo něco podobného.“
„Představ si,“ říká, „jdu domů po Moabitu a vidím, jak na dvoře
stojí dva kucí kolem dvaceti a kradou mi motorku. Mojí motorku!
Ptám se jich, co to děláte, kucí?
A oni: zasekl se nám klíč a teď tu naši motorku nemůžeme
odemknout.
Chcete pomoct, kucí? ptám se. Ne, díky, taťko. My si už nějak
poradíme, odpoví.
No a tak jdu. Tiše a klidně odemknu domovní dveře, vezmu železnou
tyč, vracím se na dvůr, a co udělám? Kucí se shýbají nad mou
motorkou a já je prostě přetáhnu tou tyčí, majznu je přes hlavu, až
krev stříká, rozumíš, až krev stříká!…
Ten jeden je celej zakrvácenej (říká Voloďa, když se blížíme
k Warschauerstrasse), ten druhej je v šoku a plazí se mi u nohou
a prosí o slitování, bože, bože (naříká na křižovatce
u Modersohnbrücke), no ale já ne, hehe, znovu ho majznu, zmrda,
a napadá mě, promiň (kašle), napadá mě, že je už možná dokonce
tuhej, rozumíš, tuhej. No znova se tomu musím smát, hehe haha,
krást se nevyplácí, kucí, to se nedělá, ne?! Ano. Nedělá se to, krást se
skutečně nemá,“ říká ruský taxikář, když zastavuje před naším
domem.
Opatrně vylízám z taxíku, neslyšně zavírám dveře. „Platit nemusíš,
to je dar, pomoc bližnímu!“ zvolá Voloďa.
Venku tichounce sněží.