Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Zlatí úhoři VI.

Stál jsem nad louží a v ní se proplétali úhoři. Nebyli velcí ani malí.
Byli akorát. Byla to pravda o zlatých úhořích. Nandal jsem je do
brašny a utíkal jsem přes mateřídouškový kopec na Bránov. Prošek
stál na zápraží, kroutil si vojácky knír a lišácky se smál.
Jel jsem domů vláčkem přes Beroun a Karlštejn a přemýšlel jsem,
jak poznal Prošek ten pravý den. Bylo to zřejmě počasí, které je
rozhodující v chytání ryb. A hlavně tlak vzduchu a změny. Cukání
v oku, astma a bolení kuřího oka k tomu. Poznal předem, co je ve
vzduchu, a nepotřeboval k tomu rádio a přehled počasí. Když jsem
to vzal kolem dokola, tak ty úhoře poslal mýmu tátovi k narozeninám
strejda Prošek. Já je jenom přisekával a tahal z vody.
Mrtvé úhoře jsem přinesl řezníkovi Francimu na pult. Oči se mu
rozšilhaly.
„Tak jsi je přeci chyt. Je jich celá jedenáctka jako na letenským
trávníku. Uzení budou jako báseň.“
Janouch byl velkým příznivcem A. C. Sparty, ale Spartu už svýma
špatnýma očima dlouho neviděl, jenom ji slyšel řádit na hřišti
anebo v rádiu. Nejvíc miloval starou Železnou Spartu a ty chvíle,
kdy světlovlasý záložník, zlatovlasá primadóna Sparty Káďa šel
s balónem na noze vpřed a měkce přihrával českou uličkou Vaškovi
Pilátovi. A vždycky se zaposlouchal, jako by slyšel volání desetitisíců,
oslavujících tu Spartu neporazitelnou a železnou.
Úhoři tedy budou jako báseň od nejlepších českých básníků.
Bude v nich moře, měsíc, řeka, smrt. A slunce, které nenávidí. Bude
v nich omastek přepychu, kdy hodovali v kalných nocích, a bude
v nich hlad půstu a nekonečného putování.
Mezitím jsem koupil v železářství u pana Rouska zlatý póvlový
tác za dvanáct kaček. A vydal jsem se pro vyuzené úhoře.

pokračování příště