Berlínský zápisník Dora Kaprálová

7. 4. 2014
Aprílové úterý. Den, kdy jsme měly s paní Kranz zajet do Lichtenbergu
na hřbitov. Leží tam její šedesátiletý syn a dvaaosmdesátiletý
manžel. Zemřeli loni v adventu, tři týdny po sobě…
Paní Kranz neotvírá. Zvoním, klepu, nakonec levou nohou kopnu
zlehýnka do dveří, byly jsme přece domluvené, zakašlu, chodbou
zase bez pozdravu projde somnambulní Číňanka, jinak nic, slunečné
dubnové úterý. Odpoledne se vracím s dcerkou ze školky domů, jde
s námi i starší: ve druhém poschodí znovu zvoníme, klepeme, holky
piští, dokud se dveře nerozrazí. Paní Kranz, paruka našikmo,
zavrávorá.
„Měly jsme dneska jít na hřbitov,“ říkám skoro ublíženě a musím
se sama sobě smát. „A tady máte ten moleskin. Podívejte,
nenahrávám, vzdala jsem to.“
Paní Kranz se na sešit překvapeně, dlouze zadívá a přinese dětem
čokoládová vajíčka. „Spala jsem,“ říká pak tiše, sešitek automaticky
odkládá k zrcadlu a odhání nohou králíka, lehce do něj kopne,
taneční úkrok, už zase… „Vzala jsem si tyhle prášky a spala jsem
až doteď.“ Ztěžka dýchá, slova vyslovuje s pečlivostí zkoušeného
dítěte: „Sestra měla včera mrtvici, leží v nemocnici a já tam za ní
už nedojedu… Proč pořád já?? Ne, není mně dobře, ne, není mně
dneska vůbec dobře…“
Oči si zakrývá dlaněmi. Někomu na ulici zazvoní mobil, z kiosku
před domem se ozývá křik místního opilce, okno v chodbě je dokořán,
po parapetu leze čmelák, rytmicky bzučí. Mladší dcerka F. mě tahá za
rukáv, pusu od čokolády. Snažím se paní Kranz rozptýlit, a tak ukazuju
na čmeláka, na květinu v okně, říkám, že to bude určitě dobré a že
kytka v květináči už kvete, jak se jen jmenuje německy, nevíte?
Mluvím zrychleně, freneticky vedle sebe stavím další a další
nesmyslné informace, věcnost, zachovat věcnost za každou cenu;
mladší dcerka máchá rukama dopředu a dozadu, houpe se, huhňám
dál, že k nám paní Kranz musí rozhodně brzo přijít na návštěvu,
máme doma ipod a ona chtěla přece vědět, co je to internet, a taky
jsem jí chtěla ukázat, že si může vyguglovat Amsterodam, říkala přece
nedávno, že je to jediné místo na světě, kam by se ještě ráda
podívala.
Paní Kranz se rozkašle: „Tak ipod říkáš, ipod, co je to za… film?“
Její dech je o poznání klidnější. No konečně. Pak začíná mávat
rukama ve stejném rytmu jako má čtyřletá dcerka, dopředu a dozadu,
elegantně, plynule. Ty dvě stojí teď zrcadlově naproti sobě
a klátí se jako loutky na špagátě, čím dál rychleji, dcerku to nakonec
rozesměje, paní Kranz se neznatelně usměje a láká ji baculatým
prstem k sobě. Starší E. v tom okamžiku vytřeští velké kulaté oči
a s vážností desetiletého dítěte zřetelně pronese: „To je ale strašné,
paní Kranz. Mně je vás tak líto. Nejprv vám umře jediný syn, potom
manžel, ani vnuky a vnučky nemáte, a teď ještě tohle…“
Snažím se E. přerušit, upozorňuju znovu na tu květinu, čistím
F. flek na batůžku, marně… „Teď vám do toho ještě nejspíš umře
sestra. Paní Kranz! Paní Kranz! Teď mně to teprve došlo. Vždyť vy
jste na tomto světě už úplně sama!“
Paní Kranz se znovu, tentokrát hlasitě rozvzlyká. Obejmu ji nešikovně,
sahá mi sotva po ramena. Vzlyká, i když se loučíme. Stoupáme
pak vzhůru do našeho poschodí. „Řekla jsem něco špatně?“ ptá
se starší dcera opatrně a mně se to všechno tak trochu jarně v hlavě
motá, jako by mi hlavou lítal čmelák z parapetu, jako bychom se
točily na nějakém obřím a rezavém řetízkovém kolotoči, v lunaparku
Treptow třeba, kam chodívala paní Kranz kdysi se synem…
Táhnu F. za sebou, už zase máchá rukama, tváří se spokojeně, říká,
že čmelák je čert, nakonec se při odemykání dveří začínám smát,
a než odemknu dveře, směju se nahlas, chechtám se a nemůžu si
pomoct, nemůžu přestat, směju se, malá dcerka se přidává… „Co
je?“ zeptá se zase to starší soucitné dítě. „Nic, nic, jsi hodná…“
A v hlavě se mi pomalu rodí plán: vidím paní Kranz, jak nastupuje
do auta, vidím, jak jedeme, jak už jsme tam… Králíka by snad mohla
vzít s sebou. Ano. Vím, že je to šílený nápad. A tím snad i krásný.