Jan Neruda Povídky malostranské

FIGURKY
Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta
1877
XI.
Právě jsem vyhodil novou ševcovou, vdovu.

Takový hostinec se mně líbí! Nevzrušuje, a přec se člověk dobře baví, to se hodí zcela pro mou nynější potřebu. Nemusíš se namáhat, abys mluvil duchaplně, jen pozoruješ a posloucháš. Prostí lidé, ale přec samé individuality, přirozeně rozumní, nehledaně vtipní, spokojení i s vtipem nejmenším. Smějí se srdečně všemu. Ale člověk musí, aby se zároveň i vznešeněji mezi nimi bavil, být psychologem, rozumět individualitám. Mám talent pro to.
Přívětivá, čistá místnost, jen trochu málo osvětlená. Uprostřed pozadí kulečník a tam kolem stěn stolky menší; v popředí několik stolů, z nichž asi čtyry obsazeny. Dle zkušenosti celého večera společnost as věčně stálá, snad už po několik let nezměněná. Poznal jsem to vlastně hned, jak jsem vešel. Všeobecné okamžité odmlčení, zraky všech obráceny na mne.
Pozdravil jsem na všechny strany. Pod mýma nohama skřípal bílý, čerstvě nasypaný písek. Usedl jsem k stolu, u něhož seděl jediný muž. Ten na můj pozdrav jen němě kývnul. Hned tu byl malý, složitý hostinský. „Ah pan doktor! No to nás těší, že nás pan doktor také jednou zde dole navštíví. Jakpak, spokojen s obědy a večeřemi?“ Povídám, že zcela spokojen; měl bych sice leckterou výtku, ale člověk si musí lidi získat, někdy i malou lží. „Nu to mne těší, jen když jsou moji hosté spokojeni, já nic jiného na světě nechci. Ti pánové se zajisté už znají?“ Dívám se na neznámého mně pána, který s nehybně zaškareděnou tváří hledí před sebe. „Že ještě ne? Ale vždyť ti pánové jsou sousedé a bydlejí nad sebou! Pan doktor Krumlovský, pan krejčí Sempr.“ Pravím: „No tak vida,“ a podávám panu Semprovi ruku. Krejčí jen trochu hlavu nadzdvih, posunul oči po stole o kousek dál a podává ruku svou neohrabaně jako slon tlápu. Divný člověk! Ale už je tu sklepník, aby obsloužil. Miluju mužskou obsluhu. Sklepnice má vždycky alespoň jednoho milého, a s tím pak zasedá v koutcích a šušlají; host aby pořád klepal.
Dokud večeřím, nevidím a neslyším. Ale když jsem hotov a zapálím si cigáro, hledím jasně kolem a jsem velmi vnímavý. Naproti u stolu několik pánů v živém hovoru. O stůl dál dva mladí lidé. Vlevo od nás pán, paní, dvě slečny, vojenský nadporučík, ale ne příliš mladý a trochu tlustý. U všech stolů se hlasitě smějí, zvlášť u stolu vlevo. Mladší slečna se na mne dívá. Má pěkné zoubky, veselé oči, ať se tedy dívá! Pan otec její má hlavu zcela zvláštní, samý pravý úhel a nahoře všechny šedé vlasy sebrány do šťopky. Vypadá to jako čtyrstěnná skleněná láhev, naplněná pivem, a nahoře hrdlo s pěnou. Hlavičky dcerušek jsou také lahvičkami, ale baňatějšími.
Jen u našeho stoluje ticho. „Jakpak se daří obchod, pane Sempře?“ začínám. Trochu sebou pohnul, pak mu skáplo se rtů: „Nu - tak.“ Příliš výmluvným se nezdá. „Máte mnoho tovaryšů?“ - „Jen dva - doma - dávám práci mimo.“ Vida, přece celá řada slov! „Máte rodinu, pane Sempře, to se rozumí.“ - „Ne.“ - „Aj - mládenec?“ - „Ne.“ Nějak to jím pracuje, konečně dodává: „Vdovec - už tři leta.“ - „To je vám teskno bez ženy a dětí.“ - Zase namáhání, konečně: „Mám holku - sedmiletou.“ - „Měl byste se tedy zase oženit.“ - „Měl.“
Hostinský přisedá k našemu stolu. „To je hezké,“ pravím, „že pan hostinský nás ctí svou návštěvou.“ - „Moje povinnost, žádá toho obchod. Hostinský musí od stolu k stolu, hosté to vidí rádi, vykládají si to za ukrutnou čest.“ Chci se smát, jakoby vtipu, ale pohlédnu mu do očí - mžourají líně bez jakéhokoli záblesku myšlenkového - mínil to doopravdy? Zdá se být hlupák. Ale ty oči! Jaktěživ jsem tak světle zelených neviděl. A pleť rudá a vlasy zrovna tak rudé jako pleť, takže se zdají jen jako roztřepené pokračování kůže. Jakmile se na něho dívám jen o kousek dál, rozechvívá se kontura jeho hlavy. „Máme teď pěkné počasí,“ míním, aby řeč neusnula. - „Eh co, když je pěkně, jdou lidé na procházku a hostince jsou prázdny. Já si dnes odpoledne také vyšel do ulic, ale brzy jsem se zas vrátil. Slunce mně hřálo do zad, a když mně hřeje slunce do zad, je vždycky bouřka. Dnes ale nebyla.“ Hryzu si rty. „No ve městě,“ míním zas, „neškodí procházečům bouřka nebo déšť. Deštník pomůže.“ - „Já neměl deštník.“ - „Tedy sejde trochu rychleji domů.“ - „Když jdu rychleji, tak se přec neprocházím!“ - „Tedy se vstoupne pro chvilkový jarní déšť trochu někam do průjezdu.“- „Když stojím v průjezde, tak se přec neprocházím také!“ Vskutku hlupák! Teď si zívnul. „Jste unaven?“ - „I já šel včera časně spat a tu pak druhého dne záhy zas zívám.“ - „Nebylo hostí nejspíš.“ - „I seděli tu dlouho. Ale já měl včera špatné pivo, nechutnalo mně - nač bych se mořil?“ Originální typ!
U stolu vlevo nadporučík se dostal do ohně. „To já pravím, že neví tisícátý, kolik je druhů šimlů! Sedmnáct druhů, ano! Atlasový je nejvzácnější, musím vám říci. Krásný kůň! Kolem očí a úst růžově bílý. Kopyta má světle žlutá -“
Vtom vešel nový host. Dle odmlčky a zraků vidím, že nahodilý cizinec. Host jde k zadním stolkům a sedne. Hovor jde dál. Nadporučík vykládá, že „šiml se rodí černý“. Ta mladší se na mne pořád dívá - copak jsem nějaká brůna?
Dopil jsem. Hospodský jakoby nic. Sklepník Ignác také jakoby nic. Klepám a Ignác přiletí jako bláznivý. Mne Ignác zajímá, sleduju ho stále zrakem. Je už asi čtyřicátník, nosí knoflíčkové stříbrné náušnice v uších a v pravém uchu má bavlnku. Vypadá tak trochu jako Napoleon I., ale jako ukrutně hloupý Napoleon I. Velké klapky oční zavírají se vždy teprv po delších časových mezerách; vypadá to jako vážná interpunkce myšlenek, ale vsázím se, že Ignác nemyslí nic. Postaví se sem tam a stojí zadumán; když někdo klepe, Ignác sebou náhle škubne a letí.
U stolu naproti mluví se teď o polštině. Tam pozoruju napořád divný způsob řeči ve „vtipném“ vzájemném se oslovování. Samé „nose!“, „ucho!“ a před tím nějaké zvířecí epitheton -je to divné. Tvrdí tam teď kdosi, že kdo umí česky a německy, umí také polsky. Polština je prý jen smíšeninou obou těch jazyků. Na př.: „Co se fraguje pan?“
Zas někdo vchází. Postava zavalitá, jako kořenatý pařez. Patrně každodenní host, usmívá se a přisedá k našemu stolu. „Také pan soused,“ míní přistupující zas hostinský, „pan doktor Krumlovský, pan Klikeš, obuvník.“ Pan Klikeš mně podává ruku. „Hezký chlapík, jak náleží hezký! Po vás se musí děvčata bláznit, pane doktore!“ Jsem v rozpacích, myslím docela, že se trochu červenám. Rád bych se tvářil nenuceně a s úsměvem se rozhlíd, na př. na tu mladší, ale nejde to. „Hezčí je než ty,“ směje se hostinský, „ty s tou doličkovanou tváří jako formička na pokroutky!“ - „Safra, safra,“ míní Klikeš a šoupe nohama po písku, „copak jsi dostal od obce rozkaz, abys také jednou umyl podlahu?“ Smích. „Ano, pane doktore, tady se dřív nemyje. A jednou za rok přijdou dva policajti a odvedou ho do koupele. Někdy musí přijít tři, jak se brání.“ Všeobecný, hlučný smích. Patrně je Klikeš humorista společnosti. Kousat umí, musím se sám smát s sebou. Ale jeho hrbolovitá, drsná tvář není zlá, oko je chytré, avšak upřímné. „Má pravdu, že šetří,“ dodává teď, „potřebuje mnoho, nestačím na něho pít.“ A už je sklenici na dně. „Teď bych také něco večeřel.“ Mluví s živými posuňky, ruce jsou skoro pořád nad hlavou a pan Klikeš vypadá pak jako pařez s kořeny vzhůru.
Ti dva mladí lidé, kteří sedí osamělí, poroučejí sobě nyní, aby se jim postavila na kulečníku pyramidka, a vstávají.
Dokud seděli, byli tak stejně velcí; ale teď je jeden kratičký a druhý až neslušně dlouhý. Znám jednoho, který, dokud v hostinci sedí za stolem, není nápadný pranic; když ale vstává, nemá to vstávání konce a všichni přítomní se rozesmějou. Cítí se nesmírně nešťastným.
„Pořád nic,“ hubuje Klikeš hledě na jídelní lístek, „guláš - paprika - zadělávané drobečky - to jsou zadělávané drobečky z kapsy, ne, hospodo?“ - „I mlč!“ - „Takhle kdyby bylo vařené kuře!“ - „To tak! Aby v kuchyni vařili jen pro tebe.“ - „Což je to tak těžké? Vezme se vařené vejce a nechá se vysedět - hehehe!“ - „Dej si vlasy s čela!“ Ironie, Klikeš má pleš jako církevní otec Quintus Septimius Florens Tertullianus.
„Pst! Karlíček chytá blechu!“ zní to naproti. Všeobecné ticho, obracení hlav a napnutost. Ten, jenž se zove Karlíček, má vstrčenu ruku za košili na prsou. Na obličeji jeho sídlí klidný, sebevědomý úsměv. Teď ruku vyňal, zamnul palcem o ukazovač a položil něco na stůl. Smích, potlesk, ženské kousají do svých kapesních šátků. „On vám chytne každou blechu, ale každou,“ informuje mne Klikeš. Divím se slušně a ptám se: „Každou?“ - „Ano, každou! - Ale, Ignáci, copak je s mou večeří? A mou sklenici mně přineste, já neměl ještě dopito! Já nemám nikdy dopito,“ obrací se zas na mne. Patrně vtip. „Hehe, vy jste čtverák,“ pravím a směju se. Ignác přichází z kuchyně. Jeho tvář má teď výraz stupňovaně hloupý. „Prosím, pane Klikeši, co jste si ráčil k večeři poručit?“ - „To je strašné! Chlap to zapomene! Něco podobného není na světě! Já -“ ale Klikeš už taky zapomněl; teď to nevědí oba.
Vyniká hlas paní matky. „Když má matka dvě dcery, nemá je nikdy přes dvacet let oblíkat stejně; sic z nich neprovdá žádnou.“ Vypočteno, aby poslouchající věděli, že žádné z její dvou stejně oděných dcer není ještě přes dvacet. Nevěřím.
„Dejte si pozor, pane doktore, aby vám tu nepřipisovali,“ míní Klikeš polykaje guláš. „Náš hostinský býval vojákem - tenkrát si po hospodách čárky s tácku tajně umazával - teď je tajně na tácek připisuje - aby si to se svědomím vyrovnal.“ Směju se, to se rozumí. Chci zavést rozmluvu zas se Semperem, ale dovím se jen, že dopoledne chodí vždy do vinárny.
Ignác je ke kulečníku jako přišpendlen. Sleduje hru co nejživěji, patrně ale přeje menšímu. Někdy si poskočí. Teď skáče docela o jedné noze.
Klikeš je po večeři. Nacpal dýmku a zapaluje si; v šlehajícím světle vypadá jeho tvář jako stará kovárna. Bafnul a rozhlíží se spokojeně kolem. Teď spočinul jeho zrak na cizinci, sedícím poblíž kulečníku. „To musí být švec,“ praví pro sebe s úsměvem. „Hade!“ volá pak hřmotně. Cizincem to škublo, ale nepohlídl sem. „Ševče!“ volá zase Klikeš. Cizinec obrací pomalu sem svou tvář, je pohněván. „Nejspíš nějaká hospodská moucha - pořád ožralá,“ praví pomalu a plivne. - „Co? Po mně plivat?“ rozzuřil se náhle Klikeš doopravdy, „po mně, pražském měšťanu?“ a chce vstávat. Hostinský ho tlačí zas na sedadlo a jde pak k cizímu. Klikeš tluče do stolu. Ze prý ho neviděl jaktěživ nikdo ožralého, a když prý někdy pro nějakou velkou mrzutost trochu přebral, nebylo a nebude nikomu nic do toho. Hospodský vyvedl mezitím ochotně se sebravšího cizího kuchyní ven. Klikeš hubuje dál. Náhle venku v průjezde hádka a šramot. Po chvilce vchází hostinský: „Teprv venku se nějak dopálil,“ povídá, „a chtěl zas sem, ale já ho vypravil na ulici. Hodil jsem jím jako uzlem do zastavárny.“
Brzy je zas dřívější ruch. Pojednou u protějšího stolu potlesk. „Bravo, bravo! Löfler bude dělat mouchu - Löfleře, dělej mouchu!“ Potlesk všude. Klikeš se mne ptá, zdali jsem už viděl dělat mouchu. Já že ne. Informuje mne, to že je nesmírná švanda, že prý puknu smíchy. Já už to viděl tisíckrát; myslím, že v každém pražském hostinci je někdo, kdo „dělá“ mouchu. Nemohu to ani cítit. Löfler, který sedí zády ke mně, brání se. Ze prý není dost ticho. „Ticho - ticho - pst!“ Je ticho a Löfler začíná bzučet. Nejdřív, jako by moucha letěla jizbou, pak jako by ducala po okně, nakonec ji chytne do sklenice, kde se bzučivě tluče. Potlesk, tleskám s sebou. Zraky jsou na mne obráceny, jak se mi to líbí. Klikeš míní: „Sakyventský chlapík! Tomu se hned tak někdo nevyrovná! My můžem někdy puknout smíchy.“ A vlívá sklenici za sklenicí do sebe, je patrně uvnitř rozehřát svou aférou. Někdy si klepne na žaludek a praví jakoby na omluvu: „Pořád ještě deset coulů pod normálem - hehe!“
„Ale vy hrajete hloupě!“ zní to pojednou od kulečníku a hlavy se tam rázem obrátily. Nešťastný Ignác! Menší hráč, kterého protěžoval, nezachoval se mu nějak a Ignác nemohl svou nelibost spolknout. Všeobecné vzbouření. Hráč praštil tágem na kulečník. Nadporučík křičí: „To je přílišné - ven s ním!“ Hostinský zuří, že vyžene Ignáce hned zítra ráno po účtu. Klikeš se mu směje do očí a ptá se: „Po kolikáté?“
Zas se vlny utišily. Vešel podomní obchodník. Suchá, špinavá, neoholená postava v svítivě umouněném šatu. Nic neříká, jen staví krabici svou na stůl a podává hřeben - portmoné - špičku - každý zavrtne jen záporně hlavou. Obchodník obejde němě všechny stoly, zavře krabici, zavěsí ji do řemenu a jde. Potlesk - „Pst, pst, ticho!“ a Löfler teď dělá jitrnici, jak se peče a syčí. Potlesk a smích. Jen Ignác zdrcen stojí opodál a mžourá očima bázlivě po místnosti.
Ještě dělá Löfler zpívajícího volatého Tyroláka. Protivné, ale tleskám. A nadporučík se právě u stolu rozpovídal do hlasita a mluví tak, že já být otcem a mít vedle sebe ženu a dcery - vyhodil bych ho! Dá se vysvětlit leda tím, že už je s nimi dávno znám - ale pak ho měli už dávno vyhodit.
Já se teď poroučím a jdu.
Bavil jsem se vcelku dobře. Člověk musí mít zdravý smysl pro ty malé lidi.

pokračování příště