Jan Neruda Povídky malostranské

FIGURKY
Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta
1877
XVII.
Neštěstí při obědě. V polívce plovala nějaká muší rodina. Otce a matku jsem v roztržitosti spolk; pak tam ale plavalo ještě muší embryo a to jsem už nemoh. Já mouchy, Pepík dopisy, pes rodinné památky - bůh ví, co se v tom domě zde všechno sní!
Už vím kdo! - Stál jsem náhodou právě u okna, když na schodech zařinčela šavle. Vyhnu se ven - tlustý nadporučík zdola! Tentýž, který má v mých zápiskách zaznamenaný vyhazov.
Příbuzný konduktorčin?

Podvečerní tácky v zahrádce. Provazník mně šeptá s velkým gustem, že prý dnes na té mladé paničce vedle něho po prvé pozoroval červené oči. Provazník je mně už protivný. Pak se ptá domácího, byl-li dnes na pohřbu rytmistra od městské kavalerie. „Nebyl! - Já nechodím na pohřby - už od pohřbu svého otce jsem na žádném nebyl. Tenkrát zpívali u rakve - zpívali falešně - strašný tón! - ten děsný, falešný jeden tón pronásleduje mne po celé další živobytí!“ - Není to poetické?
Přichází malíř. Krevnatý jeho obličej jeví známky starostlivého přemýšlení. „Hotov s dopisem?“ ptám se. - „Ne. Až zítra. U mne to nejde tak rychle.“ - „Takhle kdyby chtěl bratr farář poslat několik stovek, ne?“ ptá se Provazník. - „Prosím vás, několik stovek - takový bagatel člověku dnes nepomůže!“ - „Oho!“ durdí se Provazník zcela doopravdy, „protože nemáte vy lidé žádných myšlének! Já bych dovedl i ze stovky žít! Hračka! Najmu si poblíž Prahy pole a zasiju je - víte čím? - samými jen bodláky! Snad přijde nějaký ptáčník a najme si pak pole zas ode mne, aby na něm chytal stehlíky - ne-li, schytám je sám.“ - „Nezapomeňte dát plot kolem!“ - „Proč?“ - „Kvůli průvanu, aby bodláky nedostaly revma!“ - Malíř začíná být vtipný.
Domácí je dnes neskonale smutný. Cedulek dnes nerozdává, ale má jiný trud. Myslí si, že mu upadne nos. Četl dopoledne v jakéms článku od Vogta, že to začíná rýmou. Vzpomíná si, že má rýmu už po několik dní, a cítí zcela bezpečně, že jedna dírka „se mu už začíná kývat“. Jenže je teď odpůldne a on si plete, která.
Otylie pohlíží smutně na otce a sotva že dovede udusit hlasité vzdechy. Sesedli jsme si zas stranou do besídky a povídáme si. Ale dnes je poměr jiný. Dnes mluví hlavně ona, vylívá srdce své, stýská sobě - já naslouchám, sám tím poněkud rozteskněn. Cítím, že jí soucitem ulevuju.
Odešli. Sedím v zahrádce sám. Dnes do hostince nemohu, nehodím se mezi lidi, je mně naprosto nezvykle. Tesknota a přec jakás slast zároveň.

Včera a dnes budím se dosti časně, snad horkem. Takhle by se věc hodila pro studování. Jenže - budím se arci, ale nevstávám. Je mně tak nějak volně na loži, myšlénky volně poletují, a když se v zlatém polosnu zatřepetá zvláště příjemná, držím ji a snuju dál.
Abych nelhal: studií se myšlénky ty dotýkají jen co nejvšeobecněji. Jsem právě v horním zákonu a nenavyklé výrazy jeho se mně arci pořád a do všeho pletou. Má postel se mně zdá být svobodným kutištěm, kde doluju na zlaté sny. Když stojím vedle Otylky, dělá myšlénka kolem nás ihned kruh, abych si uhájil právo kutání. -
Pozoruju, že jsem napsal „Otylka“. Pozor - pozor!

U malířů neobyčejné ticho. Malíř sedí u stolu, hlavu má opřenu o dlaň, hledí do výse a přemýšlí.

pokračování příště