Berlínský zápisník Dora Kaprálová

9. 4. 2013
Všechny děje se stávají ve městě B., ale ne v tom nekonečném, spíše
v tom konečném.
V takovém městě jsem venčila psa Ivoše. A protože jsem byla
v moravském, ne německém B., volala jsem na něj Ivošu. Žila jsem
s Ivošem dva dny; v Lužánkách a okolí jsem ho chválila za hovínka,
dávala mu psí bonbony, ukázala mu sochu Václava Merhauta, honili
jsme společně sýkorky, občas jsem ho laškovně zatáhla za provázek,
z huby jsem mu vytahovala krvavé sáčky, milovala jsem Ivoše a on
myslím miloval mě. Byla jsem vděčná jeho paničce Z., ke které cítím
sesterské pouto, že mi umožnila časově ohraničený, bezvýhradně
milostný život s psíkem. Druhého dne ráno jsme s I. potkali K.,
malého, zavalitého malíře, potměšilého skeptika, plachého ironika.
Místo ahoj nás s Ivošem přivítal slovy, že se mu o mně zdál v noci
sen a že nežertuje. Nepravděpodobné, vždyť při našem posledním
náhodném setkání před deseti lety stále žertoval. Ale dobrá, když
nežertuje, pak ať se nad našimi dušemi vznáší mystično. K. šel
s námi do Tyršáku. Tam jsme s psíkem obíhali kolečka a navazovali
na hovor, který ne a ne se započít, stejně jako se Ivoš ne a ne vyprázdnit.
Pak nás K. pozval k sobě domů na čaj. Správcuje v suterénním
bytě jedné brněnské církve. Čaj mi donesl od věřících z patra.
Vzduch byl v nevětraném bytě dusný, nábytek erární, záclony umělohmotné, koberce církevní, stav duší provizorní. Bylo to smutné
setkání, jedno z nejsmutnějších, jaké si lze vůbec představit. Naprostý
nedostatek slov, která by mohla opsat tu strašlivou životní K.
únavu; tolik jsem se těšila na vzduch, ale na stole už stál vroucí čaj
od věřících, nehodilo se odejít, Ivoš u mých nohou. „Počkej,“ říká K.,
„kamarád si za chvíli přijde pro čepici.“ Potom z rozpaků pokračuje,
že mi fandí, takto se vyjadřují sympatie ve městě B. „Taky ti fandím,“
odpovídají tiše moje ústa jeho kulaté tváři, zatímco ve dveřích se
objevuje kamarád, vstoupivší, usedající, po čepici chmatající. „Jak
se máš, jak se máš,“ zeptají se teď dvakrát zpomaleně K. ústa. „No
jakby asi,“ odpovídají kamarádova ústa ještě pomaleji, zatímco jeho
oči těkají nevětraným vzduchem, „sekl jsem s prací, psychiatr mně
to nařídil.“ Pak ti dva muži v suterénním bytě mluví už zase běžnou
rychlostí mluvy o cestě z Hrušovan do B., o tom, jak se dá brodit
řekou do Zábrdovic a ještě dál… Ivoš kouše do dřevěné nohy stolu.
„Ivošu, půjdeme?“ ptám se prosebně psíčka. K. mi dává malý dárek,
mosaznou kliku. Přebírám ji mlčky, obřadně, loučíme se. Mám kliku
od smolaře. „Pojď, Ivošku, pojď, musíme, mizíme, tak pojď už, prosím.
Jsem zlá a mám dlouhé nohy.“
O den později (avšak stále ještě ve městě B.) potkávám – už bez
Ivoše – v budově ČRo jiného dávného přítele. A je to muž starý
jako metuzalém, kterému, když se protáhne, praskají kosti v těle,
a tohoto milého muže vidím necelých pět minut a on po celou tu
dobu poskakuje, jako by byl na pružině. „Jsi na pružině?“ Chci ho
nějak obejmout, zklidnit. Ale má ruka, v níž držím papírovou tašku
se zelenou halenkou, učiní nečekaně prudký pohyb k jeho hřbetu,
a ano, papírová taška se srazí s jeho zády. Je to zbrkle energický
švih, takže ho skutečně uhodím, navíc zezadu (tedy podle), praštím
ho taškou… Ale to už se završuje náš společný čas, pátá minuta
koncuje se životem, se sebou samou, pauza v ČRo končí, pauza ve
městě B. končí, ve městě, kde je všechno jen dočasné, a takový život
se mi vlastně i líbí.
Ještě o den později si s pražským bratrancem pouštíme v Praze
tři kotouče vzácných rodinných snímků na osmičkách, z nichž bych
ráda natočila film. Promítačka chrčí, rok 1958, vidím Ádu, muže tety
Zuzany, sebrat obrovský hřib v jihočeském borovém lese, v ruce
hůl, děti poskakují kolem košíků plných hub. Jinde Áda s dětmi
a tetou Zuzanou vaří v kotli u rybníka borůvkové knedlíky, Zuzana
se převléká, jsou jí vidět prsa, směje se a schovává. Pak vidím svého
tatínka; rok 1966, záda ve svetru už trochu nahrbená, před ním jeho
sestřenice, kterou tajně miluje, jdou deštěm polňačkou od kulatého
autobusu, dávno mrtvý dědeček jim kyne na pozdrav z vikýře chaty.
Ty tři kotouče jsem předevčírem dovezla do Berlína. A včera mi
přišla zpráva, že teta Zuzana právě v pražské LDN zemřela. Přes
sedmdesát let kouřila dvacet cigaret denně, byla vtipná, laskavá,
statečná, seděla u rybníka s obnaženými ňadry a teď je tedy mrtvá.
Berlín je nekonečný a Brno konečné. Život je spíš jako Brno.