Je to ještě moje tělo....?

Dnes jsem seděla v čekárně a nechala plynout myšlenky. Soustředila jsem se jen na jednotlivé jednoduché věci kolem sebe, zvuky, pachy, pocity… a vzniklo z toho tohle…
Čekárna s vůní desinfekce.
Linoleum, co vrže pod množstvím kroků.
Očíslované dveře v dlouhé úzké chodbě, jedny dveře vedle druhých.
Otupělé výrazy čekajících pacientů.
Někdy ještě otupělejší výrazy personálu.
Mnohdy neprostupné výrazy lékařů.
Plastová kartička v ruce, co vám poskytne péči.
Věšák na oblečení, kterého je zase víc než dost.
Zouvání bot. Svlékání se.
Studené lehátko. Studené ruce, co přidělávají diody od EKG na správná místa.
Klipsy na nohách, zápěstích, studené diody přisáté na kůži nad i pod prsy.
Cizí ruce, co automaticky přizvednou prso, aby se dostaly tam, kam potřebují.
Bez mluvení. Bez pardonu. Bez emocí.
Ubrousek na otření vody.
Oblékání se.
Přechod do druhé čekárny. Jiné dveře.
Kašel, šeptání, mumlání, vzdychání, těžké dýchání, sýpání, šustění sáčků od svačiny a otevírání víček u láhví.
Zvuky automatu, co vypouští další nápoj, tak honosně nazvaný káva.
Případně jeho rezignované strojové „Nebyly jste zpoplatněni“.
Věčně nestíhající, ale věčně se usmívající sestřičky našeho oddělení s věcnými pokyny.
Až na tu jednu.
Ta se neusmívá.
Ta se mračí.
Pravděpodobně je naštvaná na svůj vlastní svět. Ale náladě čekajících to nepřidá.
Čekání. Vyzvání.
Další ordinace.
Tentokrát velká polohovací židle. Kolik lidí tam jen sedělo a bude sedět?
Manžeta na levou ruku na změření tlaku.
Oxymetr na prst druhé ruky.
Tlak, vibrace, pípání. Můj tep se zrychluje, dech prohlubuje.
Tlak většinou měříme třikrát. Když je dobrý den. Nízké hodnoty jako vždy.
Sestřičky jsou už na to zvyklé. A to jsem po minimálně 2 kávách.
Tep naopak vysoký. Taky norma. Kyslík ujde. Hlavně, že dýchám. Modrá nejsem.
Pár automatických úsměvů. Pár slov. Někdy bez významu. Někdy upřímná.
Návrat do čekárny k čekání.
Mobil, tablet, kniha, myšlenky co víří, tečou, plynou i bouří.
„Paní Horká“, jdu, další ordinace, další chladné lehátko.
Ležím, poslouchám hovor sestřiček.
Na nahé břicho se snese velká dávka ledové desinfekce v celé oblasti implantované pumpy.
Čekání. Pár minut chladu a profesorův hlas.
Prsty si namátkově najdou pod kůží ventil, zmáčkne, aby ověřil, že je správně.
Svaly na nohou se automaticky napnou.
Oči vidí přípravu a ředění léků, které budou za chvíli uvnitř mě.
Břicho zakryje sterilní krytí s otvorem jako při operaci.
Prsty znovu mačkají ventil a druhá ruka s jehlou vjíždí do kůže na břiše.
Tentokrát je první vpich mylný, šel vedle, chvíle šátrání injekcí a snaha se ještě trefit.
Zavírám oči. Bolí to.
„Bolí to?“ ptá se profesor. „Maličko.“ Degraduju svůj upřímný a opravdový pocit, z nějakého důvodu být neustále silná.
Jehla vyjede.
„Tak znovu.“
Druhý vpich je hladký, plynulý a okamžitý. Nebolí téměř vůbec.
Vidím třes v profesorových rukou, když tlačí na písty stříkaček a silou musí proti pumpě vtlačovat obsah dovnitř.
Povídáme si většinou u plnění jako staří známí.
Jehla vyjede ven, krytí se odlepí z kůže a já si držím tampon s trochou krve na břiše, než mi jej zalepí sestřička.
Dnes večer to bude sakra bolet. Zase budu chodit v předklonu. Už to nějakou dobu znám. Jakmile to nejde napoprvé, bolí to pak jako čert.
Jdu dnes už do čtvrté místnosti za profesorem.
Padnou dotazy.
K lékům. Ke genetice. K dalším postupům. Dalším termínům.
A tak je to co 4 týdny.
Co 3 týdny zase probíhá studie. To je zase trochu jiná písnička.
Po tu dobu, do příště, bude moje tělo zase jen moje.
Abyste mě chápali.
Ve chvíli, kdy onemocníte, se Vaše tělo stává trochu veřejným v rámci nemocnice.
Ano, samozřejmě jen s Vaším vědomím a souhlasem.
Nikdo jakýkoliv zákrok a zásah do vašeho těla bez vaší svobodné vůle neudělá.
A je jasné, že každý inteligentně smýšlející člověk, který chce být léčen, ty kroky podstoupí, tedy dá svolení.
Pořád jsme ale osoby s emocemi. Stud, nervozita, strach.. to vše tam pořád je.
Naše těla na těch lehátkách jsou odkrytá pro oči cizích lékařů a sester, pro doteky, které nejsou chtěné, ale jsou nezbytné.
Tělo vyvolává okamžitou reakci a vysílá do mozku impuls k útěku nebo minimálně zakrytí se.
Jsme lidé. Je to přirozené.
Lékařský personál je vůči těmto emocím už otupělí a nebere je na takovou váhu. A to je v pořádku.
Stejně tak, začneme být postupně otupělí i my pacienti vůči těmto opakujícím se vlivům.
A já se jen občas ptám, na kolik je mé tělo ještě pořád jen mé.
Je do něj pícháno, řezáno, díváno se na něj s nutností, zkoumáno, testováno.
Jsem jedno z množství těl s diagnózou, které je třeba řešit a pečovat o něj.
Čas od času se někdo podiví nad tím, že ve svém věku mám zapotřebí nechat si tetovat kůži, případně si něco nechat propíchnout.
Sama jsem nad tím hodně přemýšlela, proč ten popud takový je.
Zjistila jsem, že chci udělat čas od času něco, co si se svým tělem rozhodnu jen já, ne lékaři, ne moje nemoc. A tak hledám způsoby a možnosti, kdy si o tom můžu ještě rozhodnout jen já sama. V určitých směrech je to pořád jen mé tělo.
V jiných směrech nikoliv.
A těch směrů ubývá, postupně, ale zcela.
A tak čas od času udělám něco mimo svůj komfort, právě proto, že jsem si o tom rozhodla já sama.
Líbí se mi to, chci to, nikdo mi to nezakázal.
Co si budeme, kdo tráví hodně času v ordinacích a u lékařů, ztrácí soukromí a intimitu svého těla, tak to prostě je, co je ale důležité neztratit, je lidskost.
Ty emoce, co to sebou nese. Chování lékařů, sester a veškerého personálu, které je s námi v kontaktu.
Nejsme kusy. Jsme lidé. I přes tu otupělost jimi zůstáváme. A neznám nikoho, kdo by považoval za příjemné ztrácet svůj komfort, protože prostě musí. Nikdo, kromě jasně definovaných diagnóz typu hypochondr aj., nechodí do čekáren z legrace a pro zábavu.
Ach to čekání…
Vždy ve mě tady ta čekárna vzbudí to nejlepší i nejhorší co si nosím v hlavě.
Většina mých článků vznikla právě tady. Je to emotivní místo. Depresivní, inspirativní, nadějné, nehezké.
Pro mě ale život zachraňující, slibující alespoň nějakou normalizaci v té nenormálnosti naší diagnózy.
Díky tedy za každé další čekání.
Čekání na vše. Na ty unavené oči sestřiček, ruce lékářů, úsměvy ať už kohokoliv, protože těch je tu málo.
Na injekce, měření všeho a bolesti z toho plynoucí.
Díky za to všechno!
Protože dokud tu budeme čekat na všechny tyhle věci, znamená to, že mají smysl a jedeme dál.
A já tedy rozhodně dál jedu, a ještě dlouho pojedu.
Takže jen do toho.. řežte do mě, propichujte kůži, zalepujte mě od hlavy k patě, dávejte medikaci jakou uznáte za vhodné, všechno vítám.
Ztráta soukromí a rozhodování o svém těle, když otěže převezme nějaká nemoc, která vás sabotuje, je holt úplata za to, že se tu nemoc někdo snaží držet na uzdě.
Je to po všech stránkách těžký a nerovný boj, kord když ani lékaři neví, s čím se tady bojuje, pokud mluvíme o mé vlastní diagnóze, kde je příčina stále velká neznámá.
Ale profesor se zatím drží v sedle myslím slušně, dělá co se dá a já se z něj taky nenechám jen tak shodit.
Nedávno mi někdo důležitý připomněl jednu asi nejpodstatnější větu co znám.
„Důležité je, se z toho neposrat!“
A tak to je
Dýchejte. Vědomě a s radostí. S myšlenkou, že jsou lidé, pro které je hluboký nádech jen snem.
A mějte sami sebe rádi! Naše těla jsou perfektní stroje, tak ať si ho zbytečně neporoucháte. Zdroj Facebook