SAMOTA VE STÁŘÍ???...

Víte, že samota ve stáří může být ne břemenem, ale skutečnou svobodou? Zde je příběh Anny, 79 let, která si užívá svůj samostatný život bez lítosti.
Je mi 79 let. Žiji sama a nestydím se o tom mluvit.
Když lidé uslyší frázi „starší žena žije sama“ — jejich myšlenky okamžitě sklouznou k soucitu:
„Není ti osaměle?“
„Nestrachuješ se?“
„Možná by někdo měl bydlet s tebou?“
Chtějí dobře.
A za to jim můžeme poděkovat.
Ale existuje pravda, o které se málokdo zmíní:
Nežiji jen tak sama. Žiji sama — s důstojností.
Vychovala jsem děti. Balila obědy, skládala oblečení, pracovala dlouhé směny a natahovala rodinný rozpočet jako gumu. Seděla na tribunách. Čekala na pohovce, dokud všichni nepřijdou. Poslouchala cizí problémy ve dvě hodiny v noci a nikomu je neříkala.
Můj život byl plný.
Hlučný.
Zabraný.
Krásný.
A teď?
V domě je ticho. Pokoje znějí jinak. Kroky — jen moje a nikoho jiného.
Nějakou dobu jsem si myslela, že to znamená, že se mnou něco není v pořádku.
Protože všichni opakovali:
„Musíš žít s rodinou.“
„Nemůžeš být sama.“
„Určitě strašně smutníš.“
A začala jsem se ptát sebe sama:
Jsem sobecká, že chci svůj prostor?
Jsem divná, že se mi líbí vlastní společnost?
Jsem „špatná“, že nepláču do polštáře každou noc?
Pak jednoho rána jsem si sedla ke svému malému kuchyňskému stolu
s kávou a oblíbeným starým hrnkem
a najednou jsem pochopila:
Nejsem opuštěná.
Nejsem zapomenutá.
Nejsem zlomená.
Jsem tady.
Stále můžu.
Stále myslím jasně.
Stále sama platím účty.
Stále sama rozhoduji, jaký bude můj život.
A teď to zahrnuje:
snídani, kdy se mi chce
knihy v tichu
seriály bez boje o ovladač
zalévání květin a rozhovory s nimi jako se starými známými
procházky ve vlastním tempu, se zastávkami, kdy chci
Moje děti mají svůj život — a jsem na to hrdá.
Přicházejí, volají, zajímají se.
Ale není to jejich práce — vyplňovat každou hodinu mého dne.
Můj život stále patří mně.
Žít sama — neznamená být nemilovaná.
Znamená to být — důvěryhodná.
Důvěřují mi sílu.
Důvěřují můj mozek.
Důvěřují, že požádám o pomoc, když je opravdu potřeba.
A žádám — když je třeba.
To není slabost.
To je zralost.
Mám sousedy, kteří mávají rukou.
Pošťáka, který rád pokecá.
Prodavačku, která ví, že beru měkký chleba a banány trochu zelené.
Je online kostel, když kolena bolí a nemám síly vycházet.
Jsou kamarádky mého věku, které volají a říkají: „Ještě žiješ?“ — a já jim odpovídám tak, že se smějí do slz.
Ne, nejsem pořád sama a ne pořád smutná.
Někdy smutek přijde — ano.
Ale přichází u všech:
u ženatých, u osamělých, u mladých, u starších.
A co cítím nejčastěji — je klid.
Klid v křesle u okna.
Klid v malých rituálech.
Klid od toho, že léta jsem se starala o všechny ostatní…
A teď mám plné právo starat se o sebe. Zdroj Facebook- Životní příběhy...