Kamarádství.

Ležím v posteli a chvěju se zimou, strachem. Venku je bouřka, silný vítr, stromy se ohýbají kapky deště stékají po oknech stejně jako slzy po mých tvářích. Chvějí se mi okna, ohýbající stromy vytvářejí strašidelné obrazy tam venku, tam, v tom strašidelném světě, tam, kde je největší nebezpečí. A já, já cítím strašnou touhu se vzít a jít tam, tam ven, do toho deště, větru a bouře, které by mě mohly i zabít. “Proč?” Zeptá se mě najednou jemňounký hlas v mé hlavě. Nebo to nebylo v mé hlavě ? Najednou se začnu obávat, že v mém pokoji nejsem sama. Ale pak si uvědomím, že je to opět jenom výplod mé fantazije. Říkám si, musím, musím tam ven, ona tam je, je tam někde venku, sama. Snad tam ještě je. “Kdo?” opět uslyším ten teňounký hlas - nejspíše v mé hlavě. No přece ona, má kamarádka, které jsem ublížila a teď si chce ublížit ona sama !! V tom přestanu přemýšlet a vezmu si bundu a baterku, jdu ven. Když v tom opět uslyším ten hlásek “Néé, nechoď tam, nesmíš !! ” Neposlouchám to, vím, že jsem jí ublížila a teď to musím napravit !! Běžím lesem, mám strach, pocit, že mě nekdo sleduje, baterka mi přestává svítit, sovy houkají a já si uvědomuju, že teď, teď v takové tmě jí nemůžu najít, ne sama, ne bez baterky, která právě zhasla. Když v tom najednou uslyším hlasitý výkřik. “Sáro!!” Zakřičím. Běžím stáále dál a rychleji směrem, odkuď jsem slyšela ten výkřik, nic nevidím, věřím jen svým uším. Když najednou doběhnu k ní, k Sáře, leží tam, mrtvá, celá od krve, studená s žiletkou v ruce. Začnu hlasitě vzlykaz, lehnu si vedle ní, vezmu žiletku a vše ukončím. Naposledy vydechnu a s posledních sil jí chytím za ruku a zašeptám, “promiň mi”.