Pocity.

Sedím v pokoji, brečím. Nevím jak dál, bojím se toho strašidelné světa venku. Ale, je to oprávněně?
Nebojím se zbytečně? Není to jen výmysl mé obvykle najivní fantazie ? je to opravdu tak, že venku je šero, lidé jsou čím dál tím horší, nikdo nemá city, nikdo mě nechápe, všichni mě nenávidí, jsem na všechno sama ..


Nebo je to právě naopak ?? - Není náhodou teď venku krásně, svítí sluníčko, lidé se nad sebou začíná zamýšlet, mění se k lepšímu, mají city, někteří mě i chápou, někdo mě má i rád, nejsem na nic sama ..

Ne, opravdu je to tak .. všechno je v háji .. Brečím dál, když v tom si uvědomím, co když je tady stále někdo, kdo mi může pomoct ?? A já tady sedím jako pecka a lituju sama sebe ??

Jenže kdo ? :O .. Kdo by to mohl být ? cítím to, cítím, že někdo koho já potřebuju potřebuje i mě !! Jenže kdo ? To se nejspíš nkdy nedovím ..

A teď, právě TEĎ jsem si to uvědomila, už nechci žít, nemám pro co, nemám pro koho ..

A tohle, právě tohle je důvod, proč neexistují lidé, kteří si chtějí ublížit, nebo se dokonce zabít, ale jenom takoví lidé, kteří se bojí života.