Knihy.

Knihy.
Musím se přiznat, byla jsem náruživá čtenářka. Četla jsem i za chůze, polykala slovo za slovem, věty, knihu za knihou. Neuvěřitelně jsem to prožívala, a tak jsem nenáviděla bělochy, pro jejich vyvražďování domorodců, nenáviděla muže, pokud se chovaly nevhodně k ženám apod. Byla jsem neohroženou bojovnicí, hrdinkou, vášnivou manželkou…
Kdybych si musela vybrat jen jednu knihu a odjet na opuštěný ostrov, tak bych sáhla po Studni osamění. Tato kniha je plná emocí, emoce z ní kapou… Je chvílemi tak smutná, že jsem nemohla číst a po chvilce ji zase popadla a hltala každé slovo.
Hlavní hrdinka zjistí, že ji přitahují ženy, ale není to v 21. století, ale koncem 19. století, na malém panství v Anglii, kde rodina čekala na dědice a narodila se ona… Hrozná kombinace všeho… Když se to dozví matka, zavrhne ji… Pamatuji si, kolik jsem prolila slz, jakou bolest jsem cítila a prožívala to společně s hlavní hrdinkou… Obdivovala jsem ji, jak se ke všem těm tragickým situacím staví, jak po další „ráně“ opět vstane a životu se postaví čelem. Byla to nesilnější žena, o které jsem četla…