OSTRAVSKÝ ŠTĚDRÝ DEN

Z vašich příběhů: Ostravský Štědrý den
Citlivé povahy čtou pouze na vlastní nebezpečí.
Měla jsem tehdy v Ostravě hospodu. Pár štamgastů se mě zeptalo, jestli bych jim na Vánoce pomohla s kapry, rozuměj, jestli bych jim je v hospodské kuchyni zabila a vyvrhla. Souhlasila jsem, protože jsem taková ta dobrá duše. Vždycky ráda pomůžu.
Jen se to tedy rychle rozneslo a na Štědrý den ráno mi do hospody nosili svoje ryby i sousedi a kamarádi. Nikoho jsem neodmítla. A když už byl ten Štědrý den, rozhodla jsem se ženám/hospodyňkám ulehčit tento náročný čas ještě o trochu víc, než jen zpracováním ryb. Aby jim jejich muži doma nepřekáželi, otevřela jsem pípu.
V kuchyni jsem zabíjela, kuchala a mezi tím odbíhala na plac obsluhovat.
U pípy postávaly ženy, které čekaly, až jim dám jejich naporcované kapříky, aby si je odnesly domů, kde mohly v klidu chystat sváteční večeři.
Zrovna jsem byla u šesté ryby, když ke mně do kuchyně přišel štamgast Jaryn a mnul si oko.
Vzala jsem ho za bradičku a zeptala se: „Copak se stalo, Jardo? Copak máš s očičkem?“ On byl takový velký citlivka.
„Nevím, pořád to svědí,“ fňukal. „Neměla bys nějaké náhradní oko? Ať mám od té nepříjemnosti, do pyči, pokoj.“
Popravdě, kdyby chtěl náhradní játra, přišlo by mi to mnohem logičtější.
Nicméně jsem ho řádně politovala, postrčila zpět do lokálu, načepovala mu pivo a vrátila se k rybám. A jak jsem tak koukala na jednoho obrovského kapra, dostala jsem bezvadný nápad.
Nožem jsem klepnutému kaprovi opatrně vyjmula jeho zlatavo-olivově zelené oko. I s tím okolním pevným obalem. Položila jsem si oko na krvavou dlaň a vstoupila do lokálu.
Hosté zpozorněli. Jednak už dopíjeli a chtěli další pivo, a jednak je zaujala moje ruka natažená do prostoru, ze které odkapávala krev.
Přistoupila jsem k Jarynovi, dala mu dlaň pod nos a řekla:
„Jardo, podívej, co ti nesu. Je čerstvé, můžeš si ho nechat okamžitě transplantovat.“
Citlivý Jaryn moji snahu vůbec neocenil. Na to mrtvé oko vykulil oči svoje, zaúpěl, chytil se za pusu a utíkal na záchod. Odtud se vzápětí ozvalo dávivé zvracení. Dveře za sebou zavřít nestihl, ale mísu naštěstí trefil.
Celá hospoda se válela smíchy. Jen jeho žena, která právě čekala na svou rybu, se smutně podívala na moji dlaň a řekla:
„Tos mu neměla dělat. On tyhle věci nesnáší.“
Ale já to myslela přece dobře.
No jó, kecám, trochu zlomyslnosti v tom bezvadném nápadu bylo. Ale jen maličko. Jsem přece dobrák od kosti.
Na usmířenou dostal Jaryn dvě vodky na zmírnění traumatu a dva Myslivce na zklidnění žaludku. Domů, ke štědrovečerní tabuli, se vracel v povznesené náladě. Na oko už si ani nevzpomněl.
Minimálně ne na to svoje, svědící. Zdroj Facebook