PRÁZDNINY U BABIČKY NA VSI

…., když jsem byla dítě, tak jsem prázdniny a víkendy trávila u babičky v malé jihočeské vesničce na kraji lesa. Okolo šuměl les,
v létě voněly lípy a jasmíny, byl všude božský klid, jen ptáci občas zazpívali, abychom se probudili z toho krásného snění.
Ani mi nevadilo, že jsem nejezdila k moři, ale těšila jsem se na venkov. Ať bylo léto nebo zima, ráno dědeček nanosil dřevo, buď štípanky nebo smolnaté šišky, babička roztopila kachlová kamna. Dědeček byl široko daleko vyhlášený truhlář a tak se celé dopoledne zdržoval v dílně a ve stodole, kde kouzlil se dřevem, vyráběl stoly, židle, okna, dveře a všechno ostatní, co si zákazník přál........... A že byl skutečně mistr, sjížděli se zákazníci z blízka i z daleka, dokonce pracoval i pro dva pražské režiséry. Hodně času jsem trávila, že jsem stála opodál truhlářské dílny a dívala se, co zrovna dělá. Do dílny ani do stodoly jsem (jako malá)nesměla, co kdyby odlítl kus špalíku a praštil mě zrovna do hlavy nebo se zlomil vrták? Bylo to samé kdyby, ale výsledkem bylo, že jsem směla jen z povzdálí přihlížet. Možná právě pro to jsem tolik chtěla být blízko něj a pomáhat mu. Ta láska ke dřevu mi zůstala dodnes......
Každý oběd tady na venkově byl obřad, nejdřív se podávalo dědečkovi, musel mít svůj talíř, lžíci a čekalo se, až dá povel k jídlu. Zavelel: „Oběd na stůl. Do té doby se nesmělo ani uždibovat. U oběda se muselo mlčet a jíst. Po obědě prohlásil “půlhodinka ležení“, a to byl každodenní rituál, den měl svůj řád. Odkráčel na gauč, shodil kostkované bačkory, v létě s plácačkou v ruce proti dotěrným mouchám. Byl vysoký, prošedivělý, měl přísný výraz, vysoké čelo, štíhlou postavu a ve svém důchodovém věku byl stále fešný a hlavně měli jsme z něho všichni strach. I babička. Ta byla naopak malá, shrbená, těžko dýchala, protože jí trápilo astma, nosila šátek, pod kterým schovávala vlasy střižené na pubyko a byla pořád připravená plnit dědečkovo příkazy. Vlastně byla stále v očekávání. Nikdy neodmlouvala. Byla pokorná a těžce nesla dědečkovo týrající povahu. Často jsem jí našla v kozím chlívku, jak plakala, ale tajně, aby jí nikdo neviděl. Přesto dědečka milovala.
Od božího rána jsem se těšila, že přijde listonoška a přinese noviny a dopis od mých rodičů, kolikrát jsem čekala i týden. Potom nám babička předčítala zprávy ze světa i z domova, až jí hlava klesla a usnula.
A já, když všichni po obědě usnuli, potichu vylézala štítovým dřevěným děleným oknem , to byl jen skok z okna a šup do babiččiny předzahrádky. Myslela jsem si, že se babička "jen" naoko zlobí, že jsem jí pošlapala všechny květinky, ale teprve dnes vidím, když sama shrbena a s motyčkou vyrývám plevele a pláču nad každým ulomeným kvítkem, že to zlobení nebylo naoko. Co muselo dát práce udržet babičce zahrádku tak hezkou a přesto tak prostou.
Kvetly tam tulipány, petrklíče, kopretiny, kosatce, juka, bílá a růžová srdíčka, pivoňky všech barev, růže a nikde ani stín po plevelu. V rohu zahrady se objímal bílý zimolez s růžovou pnoucí růží. Uprostřed stály v řadě cibulky, okolo česnek a na dalších záhoncích jahodiní.
Pod zahádkou jako dlaň bylo velké pole s úrodou brambor a pak se otevíral výhled na nedozírné pláně a člověka ta dálava brala za srdce, co je asi za těmi loukami a kopci........
Celý rok se čekalo na uzrání červených plodů jahodiní a potom jako ve svátek zrání se na kachlových kamnech rozpálil litinový tál se čtyřmi trnoži, mašlovačkou se roztíralo sádlo a pekly se lívance. Odkládaly se na rošt, který byl z latiček, aby mohly dýchat. Potom se se polévaly kahudou, rozmačkanými jahodami se šlehačkou a sypaly tvrdým nastrouhaným tvarohem. Nebo kdo chtěl mohl si je sypat skořicí s cukrem a zakapat máslem. Prostě, člověk z toho byl v sedmém nebi.
Nevím, jak to babička dělala, ale žádné moderní prostředky ke hnojení zahrádky a jahod(bez kterých to nejde- jak se dnes všude inzeruje) neměla a přesto na zahrádce bylo všechno, jak má být. Jahodám tíhou padaly hlavy.........Když už bylo nejhůř, tak posekala kopřivy, namočila je na týden do vody a bylo hnojivo přímo z přírody a nebo dědeček došel k sousedům pro kolečko hnoje a udělal se kompost......
Na okraji zahrádky stálo pět barevně rozlišených úlů a včelky dělaly co mohly, aby to všechno stíhaly. Dědeček je měl opravdu rád, povídal si s nimi a nezřídka se vracel plný žihadel, ale ani jednou nezanadával. Byly to jeho kamarádky. Kolikrát jsme měli pocit, že je má raději než nás. Celé rodině vládl pevnou rukou, a co řekl, to byl zákon. Často jsme mu napočítali až dvacet žihadel ale nikdy jsme neslyšeli jediné slovo nebo nadávku na jeho okřídlené milenky. Obřad byl, když se vytáčel med, z půdy se přinesl medomed a točilo se klikou a dole vytékala hnědozlatá tekutina, která se stáčela do lahví a víčkovala. Dědeček do nádoby strčil mohutný prst, olízl med a pravil: "letos se zas povedl těm mým holkám".......
Potom se včeličky zakrmovaly na zimu a zazimovávaly slámou, aby přečkaly jaro, aby mohly zase vylétnout s prvními jarními paprsky.
Léto jsem trávila procházkami po lese, který byl hned co by kamenem dohodil, tedy před vraty. Hned za vraty rostly hnědáčci a lišky, tak stačilo půl hodinky a vracela jsem se s plným košíkem.
Když jsem nešla do lesa, procházela jsem se okolo rybníčku na návsi, všude byl boží klid a pohoda. V květnu tam rozkvétaly lípy a to byla nesmírně krásná vůně, spojená s vůní lesa. Ticho jako v ráji. Protože to byla vesnička malá, nikde ani projíždějící auto, někdy jsme ho zahlédli tak jednou týdně. Vesnice byla osídlena už jenom staršími lidmi a ti chodili pěšky do místního obchůdku nebo k pojízdné prodejně. Těšila jsem se na večer, prababička brávala kozy na pastvu. Nesla si sebou stoličku, metličku, kterou odháněla komáry a pásaly jsme dokud se nezačalo stmívat...................
to jsem ještě tenkrát netušila, že chodím okolo mé nynější zahrady, bylo tu jen pusté pole.....s pár shrbenými švestkami........
Jak šel čas, všechno se měnilo. Já dospěla, kozičky z chlívku zmizely a já si pořídila to pole se starými stromky, co pamatovaly všechny moje předky......a začala sázet.......Zdroj Facebook