Jak pes změnil chování chlapce.

Mami, já jsem ho prostě nemohl nechat být, zašeptal Matěj. Chápeš? Nemohl.
Matějovi bylo čtrnáct, a měl pocit, že se proti němu obrátil celý svět. Nebo se spíš nikdo nesnažil mu rozumět.
Zase ten nevychovanec! brumlala paní Klára z třetího vchodu a rychle se vydala na druhou stranu dvora. Vychovává ho sama matka. To je ta výchova!
Matěj šel kolem, ruce v kapsách odřených džínů, a dělal, že ji neslyší. Samozřejmě slyšel.
Máma byla zase dlouho v práci. Na stole v kuchyni čekal lístek: Karbanátky jsou v lednici, ohřej si je. A ticho. Vždycky jen ticho.
Zrovna se vracel ze školy, kde si ho učitelé znovu pozvali na hádanku o chování. Jako by nechápal, že je pro všechny problém. Chápal to. Ale co s tím?
Hele, kluku! houkl na něj pan Víťa, soused z prvního patra. Viděl jsi tady někde toho kulhajícího psa? Měl by ho někdo vyhnat.
Matěj se zastavil a rozhlédl se.
Opravdu u popelnic ležel pes. Nebyl to štěně, ale už dospělý pes, rezavý s bílými fleky. Ležel nehybně, jen sledoval lidi očima chytrýma, smutnýma.
Ať ho někdo vyžene! přidala se Klára. Bude nemocný!
Matěj přistoupil blíž. Pes se ani nehnul, jen slabě vrtěl ocasem. Na zadní noze měl rozšklebenou ránu, zaschlou krev.
Co tam stojíš? rozčiloval se Víťa. Vezmi klacek a vyžeň ho!
V tu chvíli v Matějovi něco prasklo.
Jen to zkus a sáhni na něj! vyhrkl, postavil se před psa. Nikomu neublížil!
No teda, udiveně popřel Víťa. Tady se nám objevil ochránce.
A budu ho chránit! Matěj si k psovi klekl, pomalu natáhl ruku. Pes ji očichal a pak jemně olízl. V Matějovi se rozlilo teplo. Poprvé za dlouhou dobu k němu někdo byl laskavý.
Pojď, pojď se mnou, zašeptal psovi.
Doma pes dostal pelíšek z starých bund v koutě Matějova pokojíčku. Máma byla v práci do večera nikdo nebude peskovat, že přitáhl nemoci.
Rána na noze vypadala zle. Matěj sedl k počítači, přečetl články o první pomoci pro zvířata. Mračil se nad lékařskou řečí, ale pečlivě si všechno zapisoval.
Musím to vyčistit peroxidem, mumlal, hrabal se v lékárničce. Pak opatrně potřít jódem. Hlavně opatrně, ať to moc nebolí.
Pes klidně ležel, důvěřivě podával zraněnou nohu. Díval se na Matěje s vděkem tak, jako na něj už dlouho nikdo.
Jak se budeš jmenovat? Matěj pečlivě ovazoval nohu. Jsi rezavý. Tak Rezík, co?
Pes tiše zakňučel, jako by s tím souhlasil.
Večer přišla máma. Matěj čekal na scény, ale ona jen koukla na Rezíka, pohmatala obvaz. Dělal jsi to sám? zeptala se tiše. Sám. Našel jsem návod na internetu.
A čím budeš krmit? Něco vymyslím.
Máma dlouho hleděla na syna, pak na psa, který jí lízal ruku.
Zítra půjdeme k veterináři, rozhodla. A uvažoval jsi nad jménem?
Rezík, zasmál se Matěj.
První den po dlouhé době nebyl mezi nimi žádný neviditelný plot.
Ráno Matěj vstal o hodinu dřív. Rezík se pokoušel zvednout, bolestivě skuhral.
Lehni si, počkej. Přinesu vodu a jídlo, pohladil ho Matěj.
Z domova žádné psí granule nebyly. Dal poslední karbanátek a krajíc chleba namočený v mléce. Rezík hltal, ale byl opatrný, lízal zbytky do poslední drobky.
Ve škole byl dnes úplně jiný. Učitelé si toho všimli.
Ty jsi dnes nějaký jiný, divila se třídní.
Matěj jen pokrčil rameny. Vyprávět nechtěl vysmáli by se.
Po škole běžel domů, nevšímal si divných pohledů sousedů. Rezík ho vítal radostným kňučením už uměl stát aspoň na třech nohách.
Tak pojď, kamaráde, chceš na vzduch? Matěj udělal z provázku vodítko. Ale opatrně, šetři tu nohu.
Na dvoře to vzbudilo pozdvižení. Klára skoro vypadla z lavičky:
On s ním fakt chodí ven! Matěji! Jsi normální?!
A co? odpověděl klidně. Léčím ho. Uzdraví se.
Léčíš?! Kde bereš peníze na léky? Kradeš mámě?
Matěj sevřel pěsti, ale nic neřekl. Rezík se přimáčkl k Matějově noze, jako by cítil napětí. Neberu nic. Šetřím svoje. Kupuju ze svačin, řekl tiše.
Víťa zavrtěl hlavou. Hele, víš, že je to živá bytost? Není to hračka. Musíš ho živit, léčit, chodit s ním ven. Teď už každý den začínal procházkou. Rezík se rychle zotavoval, už trochu běhal, i když ještě kulhal. Matěj ho cvičil trpělivě, celé hodiny.
Sedni! Dobře! Dej pac! Takhle!
Sousedi sledovali z povzdálí. Někteří nevěřícně kroutili hlavami, jiní se usmívali. Ale Matěj vnímal jen oči Rezíka tak oddané.
Pomalu se měnil. Ne ze dne na den, ale postupně. Přestal být drzý, pomáhal doma, až se zlepšily i známky. Měl cíl. A to byl teprve začátek.
Za tři týdny přišla krize.
Vrací se s Rezíkem z večerní procházky, když se kolem garáží vyhrne smečka toulavých psů pět nebo šest, hladových, s očima svítícíma tmou. Největší, černý pes, se cenil a vykročil první.
Rezík se automaticky schoval za Matěje. Ještě ho bolela noha, běžet nedokázal. A ti ostatní si toho všimli.
Zpátky! zařval Matěj, máchal vodítkem. Běžte pryč!
Ale smečka neustoupila. Obklíčila je. Černý vůdce vrčel hlasitěji, připravoval se ke skoku. Matěji! ozval se ženský hlas z okna. Utíkej! Nech psa a běž!
Paní Klára se vyklonila z okna, za ní další sousedé.
Kluku, hrdinství ti je k ničemu! volal Víťa. Kulhá, uteče těžko!
Matěj pohlédl na Rezíka. Ten se třásl, ale neutíkal. Stál u nohy svého pána, připraven být spolu. Černý pes skočil první. Matěj se bránil rukama, zásah do ramene. Zuby se dostaly až na kůži. Rezík, i přes nemocnou nohu a strach, skočil bránit pána. Zahryzl se do nohy vůdce, pověsil se na ni celým tělem.
Začala mela. Matěj se bránil rukama, nohama, chránil Rezíka před tesáky. Dostal kousance, škrábance, ale neustoupil.
Bože, co se to děje! ječela Klára shora. Víťo, dělej něco!
Víťa sbíhal dolů po schodech, popadl klacek, železnou tyč cokoliv.
Drž se, Matěji! Pomůžu! křičel. Matěj už padal pod návalem smečky, když uslyšel známý hlas: A dost! Byla to máma. Vyrazila z vchodu s kýblem vody, psům vylila vodu na hlavu. Smečka zaskučela a ustupovala. Víťo, pojď! zakřičela.
Víťa přiběhl s klackem, další sousedi se přidali. Psi pochopili, že nemají šanci, a utekli.
Matěj ležel na asfaltu, v náručí držel Rezíka. Oba byli od krve, třásli se. Ale žili. Byli v pořádku. Synku, máma si klekla vedle, opatrně prohlížela zranění. Tohle jsi mi neměl dělat. Já jsem ho nemohl opustit, mami, zašeptal Matěj. Chápeš? Prostě jsem nemohl.
Chápu, odpověděla tichounce. Klára přišla blíž. Dívala se na Matěje jako poprvé v životě. Chlapče, pronesla zmateně. Ty jsi kvůli psovi mohl zemřít.
Nebylo to kvůli psovi, vložil se do hovoru Víťa. Kvůli kamarádovi, paní Kláro. Je v tom rozdíl, víte? Sousedka jen přikývla, po tváři jí tekly slzy.
Pojďte domů, řekla máma. Musíme ošetřit rány. I Rezíkovi.
Matěj se zvedl, vzal psa do náručí. Rezík tiše skuhral, ale ocasem hýbal měl radost, že je vedle pána. Počkejte, zastavil je Víťa. Zítra pojedete k veterináři? Ano.
Odvezu vás. A léčbu zaplatím. Ten pes je hrdina. Matěj překvapeně koukl na souseda.
Díky, pana Víťo. Ale zvládnu to. Neodporuj. Vyděláš si to, vrátíš. Teď hlavně poklepal Matěje po rameni. Hlavně že jsme na tebe všichni pyšní, víš? Všichni.
Sousedi přikyvovali. Uplynul měsíc. Obvyklý říjnový večer, Matěj se vrací z veterinární kliniky, kde teď o víkendech pomáhá jako dobrovolník. Rezík už běhá vedle něj noha je zahojená, kulhání skoro pryč.
Matěji! ozvala se Klára. Počkej! Matěj se zastavil, čekal výtku. Ale sousedka mu podává tašku se psím krmivem.
Je pro Rezíka, zamumlala rozpačitě. Dobré, drahé. Hezky se o něj staráš.
Děkuju, tetičko Kláro, poděkoval Matěj. Ale teď už mám krmení. Přivydělávám si ve veterině, paní doktorka Anna Peřinová mi platí.
Stejně si vezmi. Bude se to hodit. Doma máma chystala večeři, usmála se na Matěje:
Jak to jde v klinice? Anna Peřinová je s tebou spokojená?
Říká, že mám šikovné ruce. A jsem trpělivý. Možná budu veterinářem. Přemýšlím o tom. A ve škole? Jde to. I učitel z fyziky mě chválí. Prý jsem pozorný.
Máma přikývla. Za ten měsíc se Matěj úplně změnil. Nebyl drzý, pomáhal doma, zdravil sousedy. Ale hlavně měl cíl. Měl sny.
Víš, zítra přijde Víťa, řekla máma. Chce ti nabídnout brigádu. Jeho známý má chovnou stanici, hledá pomocníka.
Matěj zářil: Opravdu? A můžu vzít Rezíka s sebou? Myslím, že ano. Je z něj skoro služební pes. Večer seděl Matěj s Rezíkem na dvoře. Trénoval novou povel hlídej. Pes poslouchal, díval se na pána svýma věrnýma očima. Víťa přišel, sedl na lavičku vedle něj. A zítra do chovné stanice vážně pojedeš? Jasně. I s Rezíkem.
Tak ať jdeš brzo spát. Bude to náročné.
Když Víťa odešel, Matěj ještě chvíli zůstal venku. Rezík si položil hlavu Matějovi na koleno, spokojeně vzdychl.
Našli se. Už nikdy nebudou sami.
Zdroj Facebook - Životní příběhy.