Povídky Ivan Bunin

Odsouzený dům

Jeden z těch vlhkých zimních dnů, ledových a temných, kdy se zdá,
že na světě není odpornější město než Moskva. A už se stmívá. Jdu
vzhůru po Velké Nikitské a vidím, že vpředu, u starého patrového
domu, černají se na chodníku a na dlažbě hloučky lidí. Co se tam
děje? Už zdálky zaráží cosi zvláštního v tom, jak se ti lidé na ten
dům dívají, jak přistupují k výkladní skříni hodinářství, které je
v přízemí, o něčem mezi sebou hovoří a vůbec nevěnují pozornost
kapkám padajícím ze střechy a sněhovým loužím pod nohama. Přidávám do kroku a ptám se, co se stalo. Dovídám se, že jsem se octl
na místě vraždy: hodináře, který tu osaměle žil nad svým krámem,
našli dnes poránu mrtvého – leží na podlaze s proraženou hlavou,
celý plave v krvi… Kdo ho zabil, to nikdo neví: snad prý nějaký veliký
černý chlap, který tu asi v sedm hodin ráno proběhl se sekerou
v ruce. Proč a zač – to také nikdo neví: z hodinářových věcí se nic
neztratilo a peníze prý doma žádné neměl… Užasle si prohlížím
dům, který dávno znám: jak to, že mě dodneška nikdy nenapadlo,
že v takovémhle domě nutně muselo dojít k vraždě? Ty zašlé zdi,
ten rezavý vývěsní štít nad výlohou, ten ponurý a tajuplný vzhled
černých oken tam nahoře… Přistupuji sám k výkladní skříni:
uvnitř tmavého krámu je vidět starodávné hodiny, úzké, vysoké,
mahagonové, jejichž bronzové kyvadlo (v podobě objímajícího se
mileneckého páru) slabě pableskuje, tiše a pravidelně se pohupuje
ze strany na stranu… Pak se dívám na zamčené dveře obchodu, pod
něž natekla olověná voda z chodníku, a vzpomínám na to, co jsem
nejednou viděl, když jsem šel ráno kolem: jak ten hodinář, už starší,
nehezký člověk v kožíšku s odřeným bobrovým límcem, otvíral
krám, a jak na něho také kapalo ze střechy a z vývěsního štítu…
Soumrak, louže, špinavé závěje, vpředu podél prázdné ulice
hrobově svítí daleko od sebe stojící lucerny…