Nikdy nevíš Jan Pěkný

Tahle posádka Zvědavce byla opravdu ostřílená. Těch nalétaných
světelných let, těch prožitých vesmírných bouří. Byli skoro všude –
no, to se asi o vesmíru říct nedá. Díky nim měla Země pár nově
kolonizovaných planet. Kolik toho viděli. Ale tohle…
„Řeknu vám, kapitáne, že takhle pustý kus vesmíru jsem ještě
neviděl. Nikde nic. V dohledu jen černo, prázdno, a když už na
něco narazíme, je to jen obrovský šedý balvan bez atmosféry. Děs.
Proč nás poslali zrovna sem?“
„To je jednoduché, Tome. Ještě jsme tu nebyli.“
„Hmm. Asi vím proč.“
„A taky jsme nejlepší. Zatím jsme všude něco objevili. Ale máte
pravdu, tady je to fakt hrozný. Už se těším, až odsud zmizíme.“
* * *
To na planetě Navlab, sužované výpady jejích sousedů, měli jiné
starosti.
„Adnafe, podívej. Senzory zachytily nové těleso poblíž naší
oběžné dráhy.“
„Co to může být, Leraku? Treč? Vypadá to jako jejich loď. Ale je
nějaká divná. Ta barva. A je menší.“
„Možná nějaká nová technologie. Nebo lest. Co s tím?“
„Už jsem poslal zprávu Nejvyšším. Další invazi si nemůžeme
dovolit. Máme vypustit nouzové maskování.“
„Rozumím. Ale je to zvláštní. Jsou blízko a vypadá to, jako by nás
neviděli. Letí dál. Přitom trvalé maskování ještě pořád nefunguje.
No, jistota je jistota. U Trečů nikdy nevíš. Vypouštím maskování.“
* * *
Z průduchů planety Navlab začala do její atmosféry proudit mračna
plynů, barviv, fosforeskujících látek…
Začaly se dít věci. Exploze barev, záblesky světel, švestkově
fialová, pampeliškově žlutá, jásavě červená, trávově zelená a další
a další. Všechno se prolíná a neustále mění, třpytí a září. Uprostřed
tmy se zjevila úchvatná obrovská discokoule.
* * *
„Sakra Tome! Vidíte taky to, co já?“
„Vidím, kapitáne. Co to má znamenat? Přeci jsme tohle nemohli
přehlídnout?“
„To opravdu ne. Před chvílí tam ještě nic nebylo. Napadají mě
dvě možnosti. Nějaká náhlá katastrofa, exploze. Ale to se mi nezdá.
Přístroje by snad musely zaznamenat nějakou aktivitu, zvýšení
teploty a tak. Ale nic.“
„A ta druhá?“
„Pokus o navázání komunikace.“
„Cože?“
„Tome, uvažujte. Jste někde na ostrově. Kolem nic, jen moře.
Nemusíte umírat, máte se dobře, jen jste sám. A vtom uvidíte loď.
Co uděláte? Rozděláte oheň, vystřelíte světlici, vyvěsíte barevný
hadr, budete skákat a hulákat jak šílenec. Cokoliv, jen aby si vás
všimli.“
„Možná bych se bál, aby mě pak neodkrouhli a nezabrali můj
krásnej ostrov.“
„To máte pravdu. Ale na to je naše loď dost malá.“
„Pak je tu ještě jedna možnost, kapitáne. Co když chtějí přilákat
žrádlo? Jako masožravá kytka.“
„Snad i na to jsme dost malí,“ zasmál se kapitán. „Hele, jak se
jmenuje naše loď?“
„Hmm, Zvědavec. Takže to chcete zkusit?“
„Chci, Tome. Koneckonců jsme průzkumníci, ne? A něco už
jsme spolu prozkoumali. Takže změnit kurz a informovat zbytek
posádky!“
* * *
„U Maharbaa! Adnafe, změnilo to kurz a míří to k nám! Co to má
znamenat? Jako by se to chystalo vstoupit do atmosféry!“
„To by mohla být katastrofa, Leraku. Zvýšit koncentrace všech
látek!“
* * *
Zvědavec se vnořil do atmosféry. Jako kdyby prolétal pytlíkem
rozteklých bonbónů přeměněných na plyn. Barvy se neustále přelévaly
a míchaly, jak jimi loď prolétala. Na jejím povrchu blýskaly
tisíce jisker.
„Kapitáne, podívejte. Z analýzy prostředí vyplývá, že přes všechen
ten blázinec je atmosféra příznivá. Žádné nebezpečné látky.
Ani ty výboje nejsou nebezpečné. V podstatě jsou chladné. To jsem
teda ještě neviděl.“
„Podle počítače bysme měli za půl hodiny dorazit k povrchu.
Jsem dost zvědavý, jak bude vypadat. Měl by tam být pás s nějakou
normální viditelností.“
* * *
„Leraku, pořád pokračují směrem k povrchu. Zdá se, že jim ochranná
atmosféra vůbec nevadí. Podle pokynů Nejvyšších musíme spustit
druhý stupeň. Úprava povrchu. Všichni do podzemí. Okamžitě!“
„Rozumím. Spouštím druhý stupeň!“
* * *
Zvědavec se vynořil z pestrobarevných par. Konečně normální
ovzduší. To, co posádka spatřila z oken, připomínalo zámeckou
zahradu po požití LSD. Návštěvu obří cukrárny. Barvy, barvy
a zase barvy. Duhová vlnící se tráva, přerostlá lízátka, která už
někdo olízal. Travou se vinul bublající proud malinovité tekutiny.
Čertví odkud sem pronikalo namodralé světlo. Stříbřitá vesmírná
loď tvaru přišlápnutého doutníku, s řadou oken a několika bílými,
červenými a modrými světly, tu působila skoro nudně. Dosedla do
trávy. V boku se nehlučně otevřely dveře a objevilo se osm členů
posádky v modrých skafandrech.
„Kapitáne, to je snad sen. Nějak tomu nemůžu uvěřit. Je to absolutně
bizarní, ale přitom to všechno působí tak přátelsky.“
„Úplně vám rozumím, Tome. Nicméně ať se zatím nikdo nevzdaluje
od lodi. Počkat na definitivní výsledky detailní analýzy
prostředí.“
* * *
„Vidíš to, Adnafe? Ono se jim to snad líbí. Procházejí se tu, rozvalují.
Oni snad požívají tu toxickou břečku, co jsme vypustili.“
„Nechápu to. Co to vůbec je za tvory, Leraku? Naštěstí to nejsou
Treči. Ale základní stavba těla je podobná. Co s nimi? Zlikvidovat,
nebo se pokusit o komunikaci?“
„Jakápak komunikace? Venku jsou teď pro nás silně nepřátelské
podmínky. Nejvyšší se obávají té podobnosti s Treči. Rozkaz zní:
zlikvidovat. Vypustit Nekarka.“
* * *
„Kapitáne, už jsme tu víc než čtyřiadvacet hodin. Je to tu nádherné,
krása, pohoda, ta úžasná červená ‚voda‘. Ale žádný život. To je
zvláštní, ne?“
„Taky mi to vrtá hlavou. Jak to, že…“
Svou myšlenku kapitán nedokončil. Přerušilo ho náhlé volání.
„Kapitáne! Kapitáne! Támhle se něco pohybuje! Rychle se to
blíží!“
„Asi jsme to přivolali, Tome. Připravit zbraně! Ale nestřílet bez
rozkazu!“
Duhová tráva se rozevřela. Vyskočilo z ní mohutné tělo, porostlé
hnědobílou srstí. Tom se rozchechtal na celé kolo.
„Cha cha cha! Kapitáne, já se snad pominu! To není možný. To
já znám. To je Fík!“
„Cože?? Jaký fík?“
„Takový starý dětský příběh. U nás se to dědí z generace na
generaci. Obrovský pes, co mluví a je to hrozný dobrák. To je
přesně
on!“
„Co to melete? Zbláznil jste se? Stůjte!“
„Nebojte se, kapitáne! Věřte mi, takhle přece nemůže vypadat
krvelačná bestie!“
„Tome! Okamžitě se vraťte!!“
* * *
„To je konec. Nekark selhal. Podívej se na to, vždyť on si s nimi hraje!
Nic nechápu. Zbývá jen poslední možnost. Uvolnit do ovzduší
dionibanak.“
„Ale to znamená nejmíň deset mikrocyklů v úkrytech, než se
všechno rozptýlí.“
„Příkaz je jednoznačný. Za pár chvil by mělo být po všem. Teoreticky.“
„A co Nekark?“
„Ať ho vezme Treč! Je to jen likvidátor! Navíc momentálně absolutně
neúčinný. Nějakou šanci má, malou. Dost řečí, začínáme.“
* * *
Pod povrchem planety vládlo zděšení. Uběhl už celý jeden mikrocyklus.
A nic. No, nic… Na povrchu naopak panovala ta nejlepší
nálada. Cizinci se bavili. Žertovali, smáli se, až se za břicha popadali,
potáceli se, svíjeli se smíchy, řehtali se na celé kolo. Jen
bezvládné bílo‑hnědé tělo v trávě působilo nějak nepatřičně. Co
s tím? Na to už se nedalo dívat.
* * *
„Odlétají! Ó Nejvyšší, podívejte! Odlétají!!“
* * *
„Uf. Co to bylo, kapitáne? Ještě že jsme se dostali zpátky do lodi.
A přitom to bylo tak úžasné. Já bych se snad uchechtal k smrti. Tak
mě bolí břicho. Co jste nám to vůbec dal?“
„Depresiva, Tome.“
„Cože??“
„Depresiva, prášky na prohloubení deprese. Máte pravdu, asi
bysme se uchechtali k smrti. Bylo to všechno tak zábavné. Ale pak
pošel ten váš pes, nebo co to bylo. A všichni se jen smáli a smáli.
A mně najednou došlo – tohle přeci není normální. Dopotácel jsem
se do lodi a tady si vzpomněl na ty prášky.“
„Už si vzpomínám. Jak jsme si při startu klepali na čelo. Roky
zavření v konzervě, kolem jen tma a prázdno. A nějaký blb nám
s sebou dá prášky na prohloubení deprese.“
„Pitomost, co? A nejspíš nám zachránily život. Nikdy nevíte.“
* * *
„To byl skoro zázrak, co Adnafe? Už jsem nevěřil, že se něco stane.
Stejně bych rád věděl, co to bylo za tvory.“
„Podívej. Tohle přišlo z databáze, Leraku. Planeta Htrae. Je dost
daleko. Naše loď tam byla před jedním velkým oběhem a neúspěšně
se pokusila o kontakt. Tady ten snímek. Jejich planeta.“
„Hmm, samá modrá, bílá, zelená… Tak to se nedivím. Oni nás
snad vážně neviděli. A tím naším maskováním jsme je přilákali.“
„A tenhle.“
„Tohle? To přeci nejsou oni. Vypadají jak Nekark na zadních.“
„Chacha. Ale podívej se pořádně, Leraku.“
„Treč! Tady jim jsou dost podobní.“
„Ano. Musí s nimi být nějak příbuzní. Nemají jejich schopnosti,
ale mají výkonný mozek, rychlý. Za dobu našeho velkého oběhu
dokázali vyvinout technologii, která jim umožnila k nám proniknout.
Jejich vývoj je překotný, nezpomalí. Planeta neustále rotuje,
obíhá. Šílené.“
„Ale jak se na ně připravit, jestli se vrátí? Ta rychlost, změny.
Můžou být nebezpeční.“
„Můžou. Možná vyvinou nečekané technologie. Možná jejich
planeta přestane existovat, než se ta loď vrátí domů.“
Adnaf pokrčil rameny.