Povídky Ivan Bunin

Modla

Jako každou zimu bylo v moskevské zoologické zahradě i toho
roku živo a spousta lidí: na kluzišti od tří hodin vyhrávala kapela
a měly tam namířeno, kupily se tam a bruslily hotové davy. Cestou
na kluziště ale všichni zůstávali na okamžik stát a zvědavě hle–
děli na to, co se jim vynořilo před očima v jedné z ohrad u cesty:
všechny ostatní ohrady, stejně jako různé umělé jeskyně, chýše
a pavilóny, rozmístěné na zasněžených loukách zahrady, byly
prázdné, a jako vše prázdné, i smutné – všechna exotická zvířata
a ptáci, žijící v zahradě, přezimovali v teplých útulcích, ale tato
ohrada prázdná nebyla a bylo v ní cosi ještě mnohem nevídanějšího
než všelijací ti pelikáni, gazely a ptakopyskové: stálo tam
eskymácké iglú, přecházel tam a chvílemi bil do sněhu kopytem
tenké nohy, cosi pod ním hledal bradatý světle žlutý sob s hladkým
zadkem a bez oháňky, korunovaný vysokými a těžkými lopatkami
šedých parohů – mohutné zvíře, celé jakési tvrdé, tuhé, jako vše,
co pochází ze severu, z polárních končin – a před iglú, přímo na
sněhu, s krátkýma nohama v strakatých kožených punčochách,
zkříženýma a skrčenýma pod sebe, s odhalenou hlavou, trčící ze
zkornatělého pytle ze sobí kůže, seděla buď jakási živá pohanská
modla, nebo prostě bezvousý divoch, podobný ženské, který neměl
skoro žádný krk a jehož ploská lebka udivovala svou tvrdostí
a hustotou hrubých a rovných smolně černých vlasů, a měděně
žlutá tvář se širokými lícními kostmi a štěrbinovitýma očima svou
nelidskou tupostí, třebaže jakoby smíšenou se smutkem; a tato
modla se zaměstnávala pouze tím, že od tří hodin do pozdního
večera jen tak seděla na sněhu, lidí, kteří se u ní shlukovali, si
nevšímala a čas od času uspořádala produkci: mezi mužovými koleny
stály dvě dřevěné misky – jedna s kousky syrového koňského
masa a druhá s černou krví – a on si svou krátkou ručkou vždycky
vzal kousek koniny, omočil ji v krvi a nacpal si ji do rybích úst,
polykal a olizoval si prsty, které se nápadně lišily od všeho toho
ostatního: byly malé, štíhlé, a dokonce hezké…
Tu zimu, mezi ostatními, kteří chodili do moskevské zoologické
zahrady na kluziště a dívali se cestou na tak nezvyklou odrůdu
člověka, byl i ženich s nevěstou, oba vysokoškoláci. A tak se jim
na celý život vryly do paměti ty šťastné dny: všechno pod sněhem,
mrzne, stromy v zoologické zahradě jsou jako šedými korály
pokryté kadeřavou jinovatkou, z kluziště k nim doléhají takty
valčíku a on sedí a pořád si strká do úst kousky masa, černého
a vlhkého od krve, a jeho temným, úzkým očím a ploské žluté tváři
chybí jakýkoli výraz, není v nich vůbec nic.