Bzzz Jana Pavloušková

Na začátek jedno upozornění, děcka. Vím, že nemáte v hlavě nastřelenej
překladač z hmyzáčtiny. Mně ho taky dali až při selekci
ve dvanácti, když zjistili, že nejsem úplnej blbec. Čímž se nechci
nikoho dotknout, jo? Ale i kdybyste ho měli, stejně byste v něm
neměli vědeckej balíček, tak vám budu překládat pojmy, který
jste nikdy nemohli slyšet. Kdybych se zapomněl, zvedněte ruku
a zeptejte se.
Kde začít? Tím, že na naší planetě vládnou hmyzáci větší a chytřejší
než my? No, toho si nejde nevšimnout. Že jsme dobrý tak
akorát na práci, protože lidská ruka drží lopatu líp než švábí noha?
Asi byste chtěli vědět, proč to tak je.
Nemám tušení. Možná se to dřív vědělo, ale pak se to zapomnělo.
Nebo to tak bylo odjakživa, jak tvrdí těch pár povolenejch knih.
Jistý je, že vy jste ušetřený toho nejhoršího. Nikdy jste třeba
neviděli chovnou kolonii a já vám o ní ani vyprávět nebudu. Sám
jsem byl šťastnej jak blecha, když mě v patnácti odvedli od matky
a dvanácti mladších sourozenců a poslali pracovat do lesa.
I když dlouho jsem se neradoval. Bydleli jsme v takovejch dlouhejch
barácích se skoro nekonečnou řadou paland. Koukal jsem
na to jak čerstvě vylíhlej motýl, protože zatím největší domy jsem
viděl v kolonii a tam se nás do jednoho vešlo něco málo přes dvacet?
Zkrátka dvě rodiny.
Ale jinak to bylo dost podobný, přes den se dřelo a v noci fňukalo
do polštáře. Jen teda páření jsem tam slýchával o dost míň, přece
jen nepatřilo k žádnýmu účelu tohodle místa. Ne že by se na mě pár
chlapů nedívalo stejně jako chovný borci na moji mámu, ale na rozdíl
od ní mě nikdo neobtáh. Mý spolupracanti mě totiž vzali mezi sebe
a chránili mě. A ani mi nekradli jídlo, tak jsem je bral jako kámoše.
Pak z nich teda vypadlo, že to dělali hlavně proto, abych se jim
nemstil a nepřekládal blbě. Takovou mi totiž hmyzáci určili práci.
Jako jeden z mála jsem jim rozuměl, takže jsem měl dřevorubecký
četě pěti namakanejch chlapů dokonce velet. Bezva. Já, kterej jsem
v životě nebyl v lese.
Hned zkraje mi důrazně vysvětlili, že jsem dobrej leda jako
hlásnej trouba. K pile mě nepustili, osekával jsem větve a tahal je
na hromadu. Prej bych jim jinak kazil výkonnost.
Co na tom, řekli byste si. Jenže plnění plánu bylo životně důležitý.
Názorně nám to chrobáci předvedli na konci tejdne, když se
vyhodnocovala práce.
Vyrovnali nás na seřadišti a jeden střevlík šel kolem řady a na
každýho z nás se upřeně podíval. Chlapi kolem se třásli, ale snažili
se stát co nejpevnějc. Jeden, takovej bledej a strašně vyhublej, to
ale nezvlád. Zapotácel se. A střevlík ho hned popad kusadlama za
rameno a táhnul pryč.
„Ne! Jen mě nechte odpočinout!“ řval.
Jako by to bylo něco platný, hmyzáci nám nerozuměj. Proč by
se taky snažili, když jsme pro ně jen havěť.
Pak se ale chlápek začal vzpírat trochu víc, a tak mu střevlík
ukousnul hlavu. Jo, prostě kmitnul kusadlama a bylo.
* * *
Asi nemusím říkat, že jsme od tý chvíle makali o dost víc. Kmital
jsem s větvema, poutal stromy, sotva dopadly na zem, prostě jsem
se fakt snažil. Až moc.
Jednou jsem přiskočil ke kmeni, ale nevšim jsem si, že nade
mnou visí urvaná větev. Spadla na mě, přímo na hlavu.
Nejdřív se mi zablesklo před očima a pak jsem se propad do
tmy. Ale postupně, jako když je v noci tma jako v pytli a oči si
postupně zvyknou, začaly tou tmou probleskovat světýlka. Rudý.
Všude okolo mě tancovaly rudý tečky a spojovaly se do provazců.
Ale pak tam byly i zelený na mechu a stříbrný na sekeře. Jedno
modrý vlákno kmitlo kolem mý tváře.
V tu ránu mi dal někdo facku a já otevřel oči.
„Seš v pohodě?“ skláněli se nade mnou ostatní.
Zved jsem se na všechny čtyři, potřás bolavou hlavou a nevěděl,
co odpovědět.
* * *
Na nástupu jsem se sotva držel na nohou. Chlapi mě podpírali,
ale stejně jsem musel vypadat na chcípnutí. Zvlášť když se blížil
střevlík.
Radši jsem zavřel oči. A uviděl, jak se blíží stříbrná silueta
brouka, ze který vystřelovaly stejnobarevný vlákna a propátrávaly
jednoho chlapa po druhym. Jako ne že by do nich píchaly a šťouraly,
ale jako by je hladily kousek nad kůží. Když jsem se na to pořádně
podíval, moh jsem rozeznat takovou slabou záři kolem každýho
kontrolovanýho. Ale dost chabou oproti tý, co měl střevlík. Když
byl u vedlejšího chlapa, jedno jeho vlákno jsem chytnul.
Zaplavila mě síla. Jako že mi bylo najednou mnohem líp. Skvěle.
A střevlík mě tehdy neodtáh.
Ani při dalším nástupu, kdy jsem se zase dobil.
Ani při těch dalších, kdy se během zimy obměnila půlka osazenstva.
* * *
A pak přišel i jinej brouk. S rovnejma krovkama, tesařík. Procházel se
střevlíkem kolem naší řady a čuměl na nás. Jako vždycky jsem zavřel
oči. Měl zlatý vlákna, který lítaly kolem celý řady. Ne jen blízko u těla.
V duchu jsem se zasmál jeho hlouposti a po jednom hrábnul…
Probral jsem se na studeným plechovým stole v nějaký pracovně.
Byl jsem nahej a nemoh jsem se ani pohnout. Ne že bych měl
pouta, ale byl jsem tak zesláblej, že každá moje ruka pocitově vážila
víc než metrák. Na stěnách visely nepříjemně detailní nákresy
vnitřku lidskejch těl. Víc jsem nezahlíd.
Po chvilce se přištrachal tesařík. Tlačil před sebou vozejk s drnčivejma
kolečkama a poskakujícíma nástrojema. Všechny ostrý
a špičatý. Při pohledu na ně jsem se málem poblil.
„To, co jsi tam udělal, je u tvého druhu velmi neobvyklé,“ potřásl
tykadly. „Zabývám se výzkumem vašich vyšších nervových schopností,
ale toto jsem ještě neviděl. Chci, abys to zopakoval.“
Jenže to bych se musel pohnout. Přivřel jsem oči. Jeho siločáry
byly zlatý jako na seřadišti, jen tentokrát je měl omotaný těsně
kolem těla. Nedosažitelný. Stůl byl tmavej, zářilo jedině pár nástrojů
na vozejku.
„Takže? Čekám. Nerad bych zjistil příčinu tvé anomálie až při
pitvě.“
Než jsem se probudil, tak mi musel tesařík nahrát ten vědeckej
balíček, protože jsem to slovo sice slyšel poprvý, ale rozuměl
jsem mu úplně přesně. Pitva je takový vykuchání, jen vědeckym
způsobem.
Takže jsem s jeho nelibostí moh jenom souhlasit a o to víc hypnotizoval
vozejk. Nejvíc, s rudym nádechem, zářila pilka. Nůž
svítil stříbrně, ale mnohem slabějc. Jenže i tyhle zdroje byly moc
daleko, musel bych mít tykadla, abych tam dosáh.
Brouk nespokojeně zachvěl makadly a přistoupil i s vozejkem
ke stolu. Na nic jsem nečekal, sebral všechny síly a hmát po pilce.
Projela mnou prudká bolest a já jsem v křečích spad ze stolu. Nemoh
jsem ani dejchat, jen jsem kňučel a čekal na poslední ránu.
„Takže Energii vidíš,“ řekl tesařík. Přísahal bych, že se zasmál.
„Jen jí vůbec nerozumíš. To se spraví.“
Dotknul se mě a poslal do bezvědomí. Byl jsem docela rád.
* * *
Jenže jsem se probral slepej a to už jsem moc rád nebyl. Zvlášť,
když jsem měl normálně makat v tesaříkově domácnosti. Čerpat
vodu ze studny, tahat dřevo na sáňkách pro vytápění skleníku, kde
měl pán kytky na krmení, a tak podobně. Na to jsem zase tak vidět
nepotřeboval. Kromě mě tam měl ještě pár služek, který se mi sice
smály, ale nakonec mi občas řekly, než jsem do něčeho vrazil.
Většina mý práce ale stejně vězela v tom, že mě profesor‑tesařík
trénoval. Ukazoval mi, jaká barva Energie co znamená. Že rudá
bolí (to už jsem teda pobral), modrá léčí, zelená uklidňuje, zlatá
dává radost. A jako když se člověk rozkoukává ve tmě, po pár
dnech jsem ji viděl skoro všude. Jako tim svym vnitřním zrakem,
ne očima. Ty byly pořád slepý.
Uvědomil jsem si to, když mi jedna z holek schválně postavila
do cesty koš s vysátejma mrkvovejma květama, co odnášela od
pána. Viděl jsem stříbrný vlákna soustředění kolem její hlavy.
I zbytek pánovy zlatý na květech. A viděl jsem rudou barvu na
holčině tváři, když jsem jí vlepil facku.
* * *
Další den jsem už viděl skutečně, na opravdický oči, a kupodivu
mi připadalo, že je svět nějakej ušmudlanej. Ale stačilo jen zavřít
víčka a zase zářil všema barvama Energie.
„Začneme s další fází experimentu,“ sdělil mi brouk a položil
přede mě pánvičku. Čuměl jsem jak zjara, ale to už na mě sáhnul
a skoro mě vysál. Jako energeticky, že jo. Plác jsem sebou vedle
pánvičky, kterou vzápětí nabil mojí vlastní silou.
„Nauč se ovládat čerpání,“ poručil mi. „Vezmi si jen polovinu.“
A tak jsem několik dní ležel na podlaze a sahal jako debil na
jednu a tu samou pánev, až jsem měl konečky prstů popálený ze
silovýho toku. Pán stál vedle a zase ze mě sílu vysával. Po polovině
přišlo malý množství, pak větší. Jen nějaká složka nebo zase
všechny kromě jedný…
Holky mi nosily jídlo a odnášely nočník. Brouk se k nim sotva
otočil, zajímal jsem ho jen já.
* * *
Až do tý doby, kdy jsem to prej zvládnul. Čekal jsem, že mě rozřeže,
ale on mě poslal do malýho pokojíku s mříží na okně, kde jsem si
měl odpočinout.
Chvíli, protože pak se objevil s jednou holkou za krovkama. Makadlem
ji strčil dovnitř a řek: „Je právě v příhodné fázi. Oplodni ji.“
Překvapením jsem otevřel hubu. Ale hlavně jsem se rychle
podíval, jestli mu rozumí i ona. Buď neměla ten vědeckej balíček,
nebo jí to vůbec nevadilo, protože ani nehnula brvou.
Brouk chvíli čekal, a když konečně pochopil, že se na ni nevrhnu
jako nějaký zvíře, potřásl tykadlama, zamknul a odporoučel se.
Zavládlo trapný ticho.
„Co to máš se mnou udělat?“ zeptala se nakonec. „Zbytku jsem
nerozuměla.“
„Ehm… mám ti udělat dítě.“
Zavrtěla hlavou a vyděšeně couvla. Nevim, jak pro ni, ale pro
mě to bylo poprvý, nicméně v chovný kolonii člověk podstatě tvoření
dětí neuniknul.
„Neboj se, beruško, to nějak zvládnem,“ snažil jsem se ji obejmout.
„Neřikej mi beruško!“ zařvala a odstrčila mě. „V naší kolonii
dělal beruška bachaře a byl to ten největší hajzl! To ten za mnou
posílal chlapy dřív než… než…“
„Neboj se,“ skočil jsem jí do řeči dřív, než jsem se stihnul dozvědět
nějaký detaily, a zavřel oči. Fialový vlákna strachu kolem ní
zběsile kmitaly. Sáh jsem po nich a zeslabil je. Tak, až mi padla do
náruče. Úplně bezvládná, protože jsem to přehnal. Ženská není
pánev.
Pohladil jsem ji po tváři. Byla tak krásná…
* * *
Po měsíci mýho flákání v malý cimře se tesařík objevil s tou samou
holkou.
„Napoprvé jsi neuspěl. Vaše plodnost není nikterak zázračná.
Zkus to znova.“
Zavřel a já jsem v tu ránu dostal přes hubu, až jsem vzal druhou
o zeď.
„Znova?“ zasyčela. „Tak tys to udělal?“
„Přece bys neodporovala pánovi!“ hájil jsem se. Chabě, to uznávám.
„A víš… Nebylo to špatný a ty by sis to určitě taky mohla užít…
když mi dáš… šanci.“
Vrhla na mě tak ostrej pohled, že by mi jím nejspíš mohla ufiknout
pracovní nástroj.
„Ale budeš se snažit,“ řekla po chvíli k mýmu překvapení.
Tak jsem se snažil. Zavřel jsem oči a vnímal její energii. Ubíral
fialovou a hlídal, aby ani neblikla rudá. Přidával jsem zlatou. Víc
a víc. A najednou si mě přitáhla a vybuchla zlatou úplně celá. Docela
mě to vyděsilo, ale ona se jen zasmála.
„Díky,“ řekla při odchodu.
„Díky,“ řekla i další dny, protože vymyslela, že by se to oplodňování
mělo zkoušet častejc, a nějak o tom přesvědčila i pána.
A pak se to asi mezi holkama rozkecalo, nebo to pán pojmul
ve velkym… No, rozhodně se mi hodilo, že umím čerpat energii
z okolí.
* * *
A to je asi všechno k tomu, proč si žijem líp než jiný lidi, děcka.
Teď k naší výuce. Dneska začneme s rozpoznáváním barev
Energie. Když ji někdo neuvidí, tak se nebude hroutit, protože
pořád ještě má jako můj potomek cenu v chovu, jasný? Třeba to
vyjde v další generaci. Pánovi už na to prej vypsali dlouhodobej
grant.