Povídky Ivan Bunin

Slon

Hubeňoučká holčička s živýma očima, podobná liščeti, s neobyčejně
roztomilou modrou stužkou, uvázanou na mašli, jíž má na šešulce
stažené blond vlásky, dychtivě hledí ve zvěřinci na svahovitou, drsnou
horu sloního těla, která je k ní tupě a majestátně obrácena velikou
hlavou se širokým čelem, lopuchy olezlých uší, holými trčícími
kly a silnou, hrbolatou trubkou nízko visícího chobotu, ukončeného
trychtýřkem jak z černé gumy. Tenkým hláskem se ptá:
„Mami, proč mu tak otekly nohy?“
Matka se směje: směje se ale i slon. Sklání hlavu se širokým čelem,
také hledí na holčičku a v prasečích očkách mu zřetelně jiskří
cosi šibalského a veselého. Spokojeností se celý začíná pohupovat,
chobot se mu rozvlní – a pojednou, v dojemné bezradnosti,
neschopen jinak vyjádřit své city a myšlenky, prudce jej vztyčí
a ve strmém oblouku, ukáže při tom vlhké měkké maso na jeho
spodku, špičky odhalených klů, nejapně malou tlamku mezi nimi,
a s trýznivou rozkoší vytlačí ze svých strašných útrob tlumené
zaburácení, zahřímání; pak mocně a s hloupou radostí troubí, až
se celý zvěřinec otřásá.
A při obědě přidali víc květáku a přišli hosté – tloustnoucí, ale
dosud mladá a krásná dáma s černookým chlapcem, velice zamlklým
a pozorným.
A matka vyprávěla o slonovi, a o tom, jak se holčička zeptala na
jeho nohy. A holčička pochopila, že řekla něco směšného a že jsou
nad ní u vytržení, a začala se kroutit, vrtět hlavou, z ničeho nic
a příliš hlučně se zachechtala.
„Kouzelné dítě!“ řekla zamyšleně dáma a hleděla na ni bez rozpaků.
A ona začala klátit nohama a vrtošivě opakovala:
„Ne, mami, vážně – proč mu tak otekly nohy?“
Matka se už ale usmála jen nuceně a dala se s dámou do řeči
o něčem jiném, zcela nezajímavém. A tu holčička, úkosem pokukujíc
po chlapci, sesmykla se ze židle, přiběhla k příborníku, a aby
na sebe znovu upoutala pozornost, začala pít vodu přímo z úzkého
hrdla karafy, zalykajíc se, žbluňkajíc a polévajíc si bradu. A když
byla celá politá a zakuckala se, nechala toho a dala se do pláče.