Trhlina Vojtěch Novák

„Bílý Králík se hlásí, Keplere. Trhlina je před námi. Vypouštím
sondu.“
Malá kovová družice opustila mateřskou loď. Poháněná tryskami
letěla k anomálii, rozedmě časoprostoru, která vědce trápila
už téměř rok. Od chvíle, kdy byl tajuplný šrám objeven v mezihvězdné
prázdnotě orbity Marsu, se na něj upřely všechny zraky.
Nikdo nebyl schopen vysvětlit, jak útvar vznikl a proč zůstává
nehnutě stát. Vědci mohli jen teoretizovat, neboť postrádali fakta.
Veškerá průzkumná zařízení ztratila se Zemí spojení dříve, než
stihla poslat jediný bit informace. Vesmírné agentury se shodly,
že k anomálii vyšlou živou posádku.
„Výborně, majore Tomski. Jak probíhá let?“
„Dlouze a osaměle, Keplere. Výhled z okénka se poslední desítky
tisíc kilometrů moc nemění.“
Z vysílačky se po přenosové prodlevě ozval souhlasný smích
z vesmírné stanice. „Takové je riziko povolání, majore.“
Kdyby jen tohle, pomyslel si major, ale poznámku spolkl a jen se
zdvořile zasmál.
„Sonda se blíží k Trhlině. Keplere, zapínám vysílání.“
Trojice obrazovek sdílela, co viděly kamery sondy. Nekonečný
černý svět vůkol. Jen vpředu objekt neznámého původu. Trhlina
se blížila a major zpomalil sondu. Jenže ta jej neposlouchala.
Zrychlovala, jako by si ji anomálie přitahovala.
„Keplere, ztratil jsem nad sondou kontrolu. Neovladatelně se
řítí k trhlině.“
Sotva to dořekl, ovládacím panelem projelo světlo. Reproduktory
se náhle rozeštkaly plechovým skřípěním a obrazovky se
rozšuměly šedým zrněním. Družice zmizela.
„Popište situaci, majore Tomski,“ ozvalo se do kakofonie zvuků.
„Sonda narazila do trhliny a zdá se,“ majora nenapadala vhodná
slova na dokončení myšlenky, „že do ní spadla. Stroje to jaksi
nezvládly. Prošetřím škody.“
Než se major stihl pustit do oprav a řešení problémů se zmateným
vysíláním, skřípění a zrnění ustalo. Avšak úplné ticho
nepřišlo.
„Slyšíte tu hudbu, Keplere?“
Kabinu zaplnila melodie. Vzdálená, a přesto povědomá. Odkud
přicházela, nevěděl. Než stačil vypátrat její zdroj, utichla. Mlhavý
pocit mu šeptal, odkud si jej zavolala. Major si rozepnul pásy
a beztížně se přesunul k přechodové komoře. Na záda si připnul
tryskový batoh, nasadil si helmu a zahákl konec navíjecího lana
ke svému opasku a odhodlával se k opuštění lodi.
„Majore, spojení s vámi je slabé. Prosíme, ohlaste se.“
„Opouštím Králíka. Mířím k Trhlině.“ A vykročil do mezihvězdného
prostoru vstříc neprobádanému.
„Majore, vaše vysílačka je zřejmě rozbitá, použijte záložní.“
Osamělý astronaut plul kosmem. Trysky jej oddalovaly od Země,
od domova, který musel opustit. Ale to si nemohl připomínat.
„Hvězdy jsou dnes nádherné, Keplere. Myriády světů plují v nekonečnu
a vyzývají nás k objevům.“
Letěl dál a dál. Jak se vesmírný šrám přibližoval, tak rostl.
A majorovy uši opět zaplnila ta neznámá líbezná hudba.
„Majore, vraťte se do lodi. Nepokoušejte se o kontakt. To je rozkaz.
Vraťte se do lodi a nepokoušejte se o kontakt!“
„To je naším úkolem, že? Obětovat bezpečí známého, vrhnout se
do zšeřelých hlubin vědění a vnést tam světlo,“ odmlčel se, „i za
cenu návratu domů.“
Trhlina byla na dosah. Temné vlny vyplňovaly její prostor.
Kroutily se, jako by ho sváděly. Uhranutý jejich pohyby zajel prsty
do vlnící se černoty. Přes jeho dlaň se přeléval olejovitě kluzký
vesmír jiného světa. Náhle rukou zavadil o cosi tvrdého. Kliku.
Major zatlačil. Tekutina obklopující jeho paži zhoustla. Stahovala
jej. Instinktivně se snažil vymanit. Zmáčkl tlačítko na opasku
a záchranné lano se začalo navíjet. Ucítil pnutí v pasu, jak jej loď
táhla zpět. Ale trhlina se jej nechtěla vzdát a stahovala jej k sobě.
Pnutí vystřídala bolest, hrozilo, že ho roztrhnou vedví. Major
přijal svůj osud, odpoutal se od háku a nechal se pohltit. Mysl mu
netížila bázeň, když byl unášen vstříc neznámému. Myslel jen na
svou ženu, již zanechal na Zemi.
Neznámá síla ho táhla skrz černotu neuvěřitelnou rychlostí.
Jeho smysly hlásily přetížení a on ztratil vědomí. A pak, stejně
náhle, jak ho síla uchopila, tak ho i pustila. Bezvědomý astronaut
se chvíli vznášel na místě. Když se probral, uvědomil si, že klesá.
Trysky byly slabé. Snažil se vlastními silami plavat vzhůru, ale
jeho vybavení ho tížilo. Sundal si batoh, a co mu kombinéza dovolila,
kopal nohama a mával rukama. Stoupal. Temná tekutina se
začala rozjasňovat a major, ač na pokraji sil, zrychlil. Jedna ruka
prorazila hladinu, pak druhá a hlava následovala. Než se stačil
rozkoukat, vypadl.
Neohrabaně přistál na tvrdé zemi. Překulil se na záda. Špatně
se mu dýchalo, kontrolka kyslíku hlásila vyčerpání. Astronaut
uvězněný ve svém skafandru neměl na výběr. Nadechl se a sejmul
si helmu. Když se mu nerozpustil obličej, usoudil, že atmosféra
nebude jedovatá, a vydechl si.
Unaveně vstal. Stál na rudé, rozsáhlé, kamenné podlaze s fialovým
žíháním. Tu obepínaly děravé stěny ze stejného materiálu,
které se spojovaly do kupole stropu. Otočil se. Mezi dvěma popraskanými sloupy se vlnila černota, z níž vypadl.
Na okraji jeho zorného pole se cosi mihlo. Major přejel pohledem
místnost odspoda vzhůru a vysoko se třepotalo nějaké
stvoření. Nejprve jej považoval za havrana, ale dva páry křídel
ho vyvedly z omylu. Tvor se snesl níž, usedl na vrchol nevelikého
sloupu a pozoroval návštěvníka. Major byl ptákem‑neptákem
znepokojen a chtěl se dostat ven. Procházel místností a rozhlížel
se. Východ neviděl. Jen titěrné průzory ve stěnách. Nerozuměl
tomu. Stvoření přece muselo nějak vlétnout dovnitř. Vtom tvor
zapěl. Major tu melodii poznal. Z mládí. Jeho budoucí žena vždy
zazpívala začátek a on zanotoval konec. Dlouho už příležitost ke
zpěvu neměli.
A už mít nebudeme, pomyslel si.
I pod náporem melancholie si uvědomil, že tvor zpívá jen úvod.
Tak zabroukal zbytek. Pták ztichl a zobákem zaťukal do sloupu.
Major zaslechl vrznutí. Na konci místnosti naproti dvojici sloupů
se pomalu rozevíraly velké dveře. Svým pohybem roztřásly celou
budovu.
Podlaha se vlnila, stěny praskaly a strop se drolil.
Pták vylétl ven a major těsně uskočil před hroutícím se sloupem.
Nemarnil čas a rozeběhl se.
Vyhýbal se padajícím kusům zdí.
Nad východem se chvěl ohromný kus kamene.
Major zrychlil.
Kámen se uvolnil.
Major se odrazil a těsně prolétl ven.
Sotva dopadl, zvedl se a utíkal dál. Za zády slyšel jen dunění.
Když se země přestala třást, zastavil se. Stál na vrcholu hory.
Z růžového písku rostly modré rostliny s tyrkysovými květy. Vzhlédl
k jasnému nebi. Nad jeho hlavou zářilo zelené slunce. Ptačí průvodce
na sebe upozornil krátkým popěvkem. Když mu astronaut odpověděl,
pomalu se rozletěl, aby mu jeho chráněnec stačil. Mířili dolů.
Major slézal z hory po strmých skalních schodech. Našlapoval opatrně.
Po mnoha hodinách potu a dřiny došlápl na rovnou zem.
Hleděl do úzké soutěsky. Než stačil vykročit, po stěnách se sesypala
trocha písku a kamení. Zaslechl funění a bušení. Nemínil
čekat, až se setká s bytostí, která vydává takové zvuky, a rozběhl
se soutěskou.
Uběhl sotva pár metrů, když před ním přistála ohromná, jako
dva muži vysoká chlupatá postava a zatarasila mu cestu. Netvor
před ním vypadal jako opice, krátké nohy, dlouhé ruce, téměř
lidský obličej. Ale srst měl rudou a kůži fialovou a z čela a brady
mu rostly ostré výběžky.
Muž a zvíře se střetli pohledem a zvíře udělalo malý taneček.
Muž stál nehnutě na místě a nechápal. Netvor si odfrkl a cvrnkl do
malého návštěvníka. Major úder nečekal, svalil se na zem a netvor
se škodolibě zasmál. Muž rychle vstal, aby ho zvíře zase povalilo.
S každým upadnutím major couval a couval, až opět stál pod kamennými schody. Zvíře opět zopakovalo svůj taneček. Úkrok vlevo,
úkrok vpravo a otočka. Major pohyby znal, tak tančívala jeho dcera.
A on tančíval s ní.
Úkrok vpravo, úkrok vlevo a otočka.
Když zatančil, netvor se zaradoval a vzal majora do náruče. Pak
si ho posadil na rameno a vyskočil.
Jedním dlouhým skokem překonal soutěsku a druhým skokem
doskočil k malému, žlutému jezírku. Na hladině se vznášel velký
modrý list a na něm kolébka. Z ní se ozýval dětský nářek.
Nebyl však jediný. Na druhém břehu brečela žena. Klečela, tváře
schované v dlaních, aby svět neviděl její smutek po ztraceném
dítěti. Muž tomu zármutku až příliš dobře rozuměl.
„Skoč pro to dítě,“ žádal major po zvířeti. To jen smutně zakroutilo
hlavou a postavilo muže na zem.
Major se nerozmýšlel dlouho a vstoupil do neznámých vod. Bez
námahy po mělčině došel k listu, vylezl na něj a vytáhl děťátko
z kolébky. Když společně vkročili zpět do jezírka, voda začala
bublat. Muž zrychlil, ale každý krok byl těžší a těžší. Matka sledovala
záchranu svého potomka, vztahovala ruce ke spasiteli.
Už zbýval jen jeden krok.
Neviditelné chapadlo chytlo mužovu nohu.
Major natáhl paže a naklonil se.
Dítě sklouzlo matce do náručí a muž upadl.
Chapadlo zesílilo sevření a stáhlo zachránce do hlubin. Hladina
se vzdalovala a tmavla, avšak ze dna zářilo bílé světlo. A on klesal
přímo do něj. Cítil jen klid, když v něm zmizel.
V úplně jiném vesmíru ležela žena na lůžku a naříkala bolestí.
Rodila. Avšak lékaři se obávali, že dítě nepřežije. Zdravotní
přístroje i letité zkušenosti je přesvědčovaly, že špatný konec je
nevyhnutelný. Přesto se snažili. Dělali pro záchranu nového života
vše, co bylo v jejich silách. Ale vyhlídky byly zoufalé. Naděje je
opouštěla. A pak, v nejtemnější hodině, se sálem rozezněl dětský
pláč. K překvapení všech žena na svět přivedla zdravého chlapce.
Doktoři to nechápali. Byl to pro ně zázrak, a byli za něj nesmírně
vděční.
„Jak se bude jmenovat?“
„Tiberius,“ odpověděla šťastná matka, když hladila svého malého
syna po tváři, „po svém otci. Tiberius Tomski.“