Pravidla se změnila Zdeněk Jirotka

Hledá se teoretik

V knížce V. Šklovského „Jak dělat prózu a verše“ je rozhovor, který
měl Lev Nikolajevič Tolstoj s Gorkým, když Gorkij ho poprvé
navštívil. Tolstoj začal takto: „Ve vaší povídce ŠESTADVACET
A JEDNA – kolik kroků je tam od pece ke stolu?“ Gorkij řekl kolik.
„A jak široký je u vás otvor do pece?“ – Gorkij ukázal rukama; tu
se Tolstoj začal zlobit: „Jak to píšete, že pec osvětluje sedící, vždyť
na to její šířka nestačí.“
Z toho plyne, že spisovatelství je tuze přísná řehole, kde má
každý přestupek proti logice vzápětí trest, ačkoliv takové malé
nedopatření se může stát každému. Jen tak namátkou: ve druhé
kapitole Henriquesovy knihy „Bez meče bez štítu“ se Tomík ráno
dvakrát oholí. Tak malé chybičky a je na to taková přísnost, že až
z toho jde strach.
A přece je jedno odvětví písemnictví, kde nemá takové sekýrování
místa. Tam vládne taková shovívavost mezi autorem a čtenářem,
že se nic nestane, ani kdybyste osvětlil všechny sedící skrz klíčovou
dírku, nebo kdyby se Tomík nejdříve oholil a pak namydlil. Je
to odvětví veliké, široké a úspěšné, a přece V. Šklovský se o něm
nezmiňuje. Nezbývá nežli čekat na jiného teoretika, který vydá
příručku „Jak dělat román pro ženy“. Tam budou všechna pravidla,
podle kterých dlužno psát román, má-li vyjít v rozšířeném týdeníku,
potom knižně, a to s takovým úspěchem, že se dočká zfilmování,
případně zhudebnění. Potom samozřejmě vyjde pokračování. Na to
jsou osvědčené recepty. Hlavně je nutno, aby už z titulu bylo patrno,
že práce navazuje na román předešlý, který se našim čtenářkám tolik
líbil. Jmenuje-li se na příklad původní dílo „Oči pod kloboukem“,
je pro pokračování vhodný název „Oči bez klobouku“, a kdyby toho
čtenářky ještě neměly dost, tedy „Oči v klobouku“ nebo podobně.
Dalším důležitým pravidlem je napsat román celý, dříve nežli
začne vycházet, a umínit si, že se nebude na něm nic měnit. Jinak
je práce velmi ztížena tím, že naše milé čtenářky ve fantastickém
množství dopisů navrhují, kdo si má koho vzít. Také někdy trvají
na tom, aby řekněme Pavel rozhodně Věře odpustil, že se mu
vyspala s jiným, protože jen tak prý dokáže velikost a nezištnost
své lásky. Od ženských hrdinek románu takové důkazy pravidelně
nejsou požadovány, ty mají u čtenářek jakousi podivnou protekci.
Všechny osoby románu je nutno velmi dobře hmotně zabezpečit,
protože chudoba se v románech toho druhu smí vyskytovat jen
proto, aby se mohla nečekaně změnit ve skvělý blahobyt. Receptů
je na to mnoho. Milionová výhra, nečekané dědictví, náhlá prosperita
podniku, kterého se v poslední chvíli uchopily něžné ruce
hrdinky, když již již hrozil finanční úpadek. Je ovšem stále zdůrazňováno, že nikoliv penze, nýbrž upřímná a vroucí láska je základem lidského štěstí, ale přesto se ukáže, že chudičká švadlenka
byla svým hochem jenom zkoušena, a když obstála, vyjde najevo,
že ten snoubenec není zaměstnán v dolech jako dozorce, nýbrž že
mu ty doly, promiňte, patří. No to je potom, jak se říká, jiný kafe
a můžete popustit uzdu své fantazii, pokud běží o svatební cestu
a budoucnost mladých manželů. Ještě krásnější je, když hrdina
má sice nějaký majetek, dejme tomu továrnu, ale ta je po otci
strašlivě zadlužena, takže smutný konec tohoto podniku je jen
otázkou krátkého času. A tak tedy ten majitel strašlivých a beznadějných dluhů se zamiluje do hrdinky, nechá továrnu továrnou
a zaměstnává se pouze tím, že bojuje o svou lásku.
Čtenář mužského rodu by byl třeba toho názoru, že by za to
ten mladý muž zasloužil pár pohlavků, ale to je jednak věcí ná–
zoru, jednak naprosto zbytečné škarohlídství, jak se ihned ukáže.
Jakmile totiž tento borec dosáhne kýžené mety, jakmile mu jeho
vyvolená poskytne informace asi v tom smyslu, že je milován víc
než život a podobně, dostane z toho takovou sílu do zápasu se
životem, že za čtrnáct dní vyseká fabriku z dluhů úplně. Jak si při
tom vysekávání počíná, tam obyčejně podrobně popsáno není a je
to velká škoda.
Jindy zase hrdinka je nositelkou úžasné vlastnosti, zpočátku je
přezírána a ani sama té genialitě nevěnuje pozornost, pak je ale
čirou náhodou objevena a zahrnuta takovou strašlivou spoustou
peněz, že rozhodně už v Živnobance žádné nezbyly. Tak třeba
je kreslířkou modelů. Vy si řeknete, že je na světě velmi mnoho
kreslířek modelů a že ještě žádná nezbohatla. No jo, ale když ona
je takovou kreslířkou, že jak něco namaluje, třeba jen tak letmo,
hned se začnou dít věci jako v pohádce, králové módy padají
do mdlob vzrušením, cpou jí peníze a nejraději by ji zavřeli do
nedobytné pokladny, aby jim ji konkurence neodloudila. Jakživ
takový šéf neřekne: „Nó, ehm, ještě to ujde. Tak já to s vámi zkusím.
Budete mít, ehm, sto korun týdně.“ To ne! Šéf v tom románu
vzrušeně blekotá o doživotní smlouvě, pěti tisících měsíčně a autu
k dispozici. A v životě si z toho žádný zaměstnavatel nechce vzít
příklad.
Nebo zase se třeba přijde na to, že to děvče umí říkat dobrou
noc takovým hlasem, že je z toho celá Evropa naruby, lidi se toho
nemohou nasytit, chodili by spát třeba v deset dopoledne, jen aby
slyšeli přání dobré noci zázračným hlasem. Hrdinka je z toho celá
udivená, opravdu neví, co na tom ti lidé mají, takže se zdá, jako by
to v tom příběhu byla jediná rozumná osoba. Čtenář se zpočátku
domnívá, že jde o nějakou raritu, ještě větší nežli Zarah Landru,
že má to děvčátko bas jako Šeljapin, ale to je mýlka. Celá ta věc
spočívá v tom, že když někomu řekne dobrou noc, je druhý den
všechno lepší, neprší a ve škole je prázdno, jinak by ta horečka,
která lidi zachvátila, byla nevysvětlitelná, ačkoliv nutno v zájmu
pravdy přiznat, že vzpomeneme-li si na to, jak před deseti lety
zaplavila zeměkouli hračka zvaná jo-jo, je možno vysvětlit cokoliv.
Další klad románu toho druhu je v jejich nekompromisnosti při
líčení povah. Když je někdo zlý, tak to stojí za to. Úplný požitek
je taková starší intrikánská dáma, zlomyslná až do morku kostí,
falešná, úlisná a záludná, chechtající se svým zlým činům, které
však nakonec dojdou odplaty. Potom, to se ví, se může vztekem
usoptit, když vidí štěstí dvou milujících se srdcí. Čtenář si nemůže
pomoci a postava té dámy se mu neustále plete s čarodějnicí z Disneyovy Sněhurky a je celý nešťasten, že si ji nedovede představit
v moderním klobouku.
Je-li hrdina na počátku románu stižen nějakou tělesnou vadou
nebo neduhem, není třeba, aby se útlocitné čtenářky proto trápily.
Na konečných stránkách díla nastane takové divoké uzdravování,
že jim z toho půjde hlava kolem. Uzdravení neujde jednooký
třídní profesor sexty, zrovna tak jako úplný slepec, kterému bude
promptně navráceno světlo jeho očí. Budou odstraněny i závady
technické, jako třeba kamna bez ohně. Záplava štěstí nebude
k udržení, protrhne hráze, strhne mosty, uchvátí osoby románu
a ponese je kamsi k modrým břehům čiré blaženosti. Spisovatel
se bude chytat za hlavu, co to rozpoutal, ale nebude mu to nic
platné, příběh se mu úplně vymkne z rukou a dojde na slova Viktora
Šklovského: dílo se zmocnilo autora. Pak už záleží jenom na
tom, najde-li autor dost síly, aby se on zmocnil díla a hodil ho do
kamen.