Povídky Ivan Bunin

Hrbáčův román

Hrbáč obdržel anonymní milostný dopis, zvoucí ho na schůzku:
„Přijďte v sobotu pátého dubna v sedm hodin večer do parku na
Kostelním náměstí. Jsem mladá, bohatá, svobodná a – nač to tajit! –
dávno Vás už znám a mám ráda Váš hrdý a smutný pohled, Vaše
inteligentní, aristokratické čelo, Vaši osamělost… Chci doufat, že
snad i Vy ve mně naleznete spřízněnou duši… Poznáte mě podle
toho, že budu mít šedý anglický kostým, v levé ruce světle fialový
hedvábný deštník a v pravé kytičku fialek…“
Jak ho to ohromilo, jak čekal na sobotu; první milostný dopis,
který v životě dostal! V sobotu se stavil u holiče, koupil si nové
(šeříkově šedé) rukavice a novou kravatu (šedou s drobnými červenými
tečkami, v doplňkové barvě k obleku); když se doma před
zrcadlem strojil, donekonečna tu kravatu převazoval dlouhými
štíhlými prsty, studenými a rozechvělými, na tvářích se mu pod
hebkou pletí rozlily skvrny krásného ruměnce, nádherné oči mu
ztemněly… Pak si celý vyparáděný sedl do křesla – jako host, jako
cizí ve vlastním bytě – a začal čekat na osudovou hodinu. Konečně
v jídelně významně a hrozivě odbilo půl sedmé. Zachvěl se, vstal
a s upjatou pomalostí si v předsíni nasadil jarní klobouk, vzal si
špacírku a znova vyšel z domu. Na ulici se už ale nedokázal ovládnout
– vykročil dlouhýma pavoučíma nohama rychleji, s veškerou
vyzývavou nadutostí, hrbáčům tak vlastní, zcela však už propadlý
onomu blaženému strachu, s nímž už předem zakoušíme štěstí.
Když rychle vešel do parku u kostela, strnul pojednou bez hnutí:
naproti němu, v růžovém světle jarních červánků, důstojnými
a dlouhými kroky kráčela v šedém kostýmu a rozkošném kloboučku,
podobném pánskému, s deštníkem v levé ruce a s fialkami
v pravé – hrbačka.
Je tak někdo bezohledný k člověku!