Pravidla se změnila Zdeněk Jirotka

Hvězdy nad starým Vavrouchem

OSOBY
Starosta
Lidka, jeho dcera
Vavrouch
Učitel Morávek
Hlavsa

Venkovská kuchyně v neděli kolem jedenácté hodiny dopoledne. LIDKA
vaří a bzučí si písničku. Pak přichází dědek VAVROUCHŮ. Mluví typickým
způsobem lidí, kteří už nemají zuby, a hned zpočátku poznáte, že
nemá dobré svědomí. Zaklepá pěkně…

LIDKA: Dál!
VAVROUCH (otevře dveře, ale nevstoupí; čistí si boty): Pozdrav Pánbůh,
Liduško, copak dobrýho vaříte?
LIDKA: Ale to víte, jako jindy. Pojďte si sednout!
VAVROUCH: Jen co si očistím boty, abych nenašlapal. Máte tu
podlahu jako křídu.
LIDKA: To jen v neděli. Přes týden se to zase zašlape.
VAVROUCH (konečně vejde do světnice): Je tatínek doma?
LIDKA: Je, ale musíte počkat. Je tam pan učitel a starý Hlavsa.
VAVROUCH (rozpačitě): A… Liduško… nevíte, co mi chtějí?
LIDKA (šeptem): Asi dostanete vynadáno.
VAVROUCH: A jej. Vynadáno. Nojo. A, nevíte proč? (Tuší však, lišák,
proč.)
LIDKA: Protože jste včera nehlídal obecní švestky.
VAVROUCH: Tak je to vono. Já jsem si to myslil. No jo. A… von je
někdo ukrad, že jo?
LIDKA: Neukrad, ale tatínek se moc zlobil. Říkal, že je to vaše
povinnost, abyste tam byl, když vás obec za to platí.
VAVROUCH (zkroušeně): Inu, je to pravda, ale, Liduško, vy mně
přece budete věřit: jakživ jsem to neudělal, až včera, a hned
je z toho nepříjemnost. Má tak někdo smůlu. Víte, jak se
to říká: já kdybych upadl na zadek, tak si vyrazím obě oči.
Já jsem se narodil na nějaký nešťastný planetě. A Liduško,
nevíte, kdo to na mě jako… tento?
LIDKA: Nikdo. Tatínek byl včera večer v hospodě na dolním konci…
VAVROUCH: A to jó. Tak to von když šel domů, no jo, hrom do
toho, vždyť včera byla sobota, to mě taky mohlo napadnout.
Já myslil, že to na mě někdo píchnul, a tak von mě zatím pan
starosta sám nachytal na švestkách!
LIDKA (škádlivě): Právě, že vás tam nenachytal.
VAVROUCH: Právě. Tak říkáte, že je tam pan učitel a starej Hlavsa.
Tak to bude jako tříčlennej senát. Kdyby na to pozval celou
obecní radu, tak to by byla porota. To já znám z novin, ze
soudní síně, víte? Ale já mám, Liduško, polehčující okolnosti!
Celá léta jsem sloužil poctivě a dobře, pokud to ovšem bylo
v mejch silách. To se ví, když mne starosta vloni poslal, abych
přivedl po dobrém nebo po zlém Tondu Horáka, tak jsem ho
nepřived. Takové věci po mně nemá chtít. Já jsem starej člověk
a přece se nebudu s Tondou prát. Vždyť ho, Liduško, znáte; ten
chlap dovede nadzvednout zadek vozu naloženého kamením,
a když na mě tenkrát zařval, aby přišel starosta k němu, co
jsem měl dělat? Tak to se jako nepočítá a jinak jsem sloužil
dobře. Snad na to bude starosta pamatovat a pro ten včerejšek
nebude tak zle.
LIDKA: Já si to taky myslím. Ostatně starý Hlavsa už se za vás přimlouval.
VAVROUCH: Copak pantáta Hlavsů, ten má zlatý srdce. A Liduško,
neměl bych už jít dovnitř? Aby na mě nečekali.
LIDKA: Počkejte, já jim tam zanesu slivovici a podívám se. (Odejde
do pokoje a je rozřešeno.)
Volá pan STAROSTA.
STAROSTA: Vavrouch ještě nepřišel?
LIDKA: Přišel, tatínku, čeká v kuchyni.
STAROSTA: Tak ať jde dál!
VAVROUCH (zvedá se a šouravým krokem jde k pokoji; stísněným
hlasem zdraví): Pozdrav Pánbůh.
HLAVSA (vlídně): Tak tady ho máme.
STAROSTA: Sedněte si!
LIDKA: Tři nebo čtyři?
STAROSTA: Ale čtyři. Jen mu nalej taky.
VAVROUCH: Děkuji, to nemuselo bejt.
LIDKA odejde a všichni mlčí.
STAROSTA (přísně): Kde jste byl včera o půl dvanácté v noci, že
jsem vás nenašel v aleji?
VAVROUCH (po krátké pomlce provinile): Doma.
STAROSTA: Tak! Doma! A myslíte, že je to v pořádku.
VAVROUCH mlčí.
HLAVSA (dobrácky): Podívejte se, tady pan učitel říká, že o půl
jedenácté jste tam ještě byl. Proč jste potom odešel? Udělalo
se vám špatně, že jo?
MORÁVEK (kantorsky): No tak, prosím, nenapovídat.
HLAVSA (dobrosrdečně): No dobře, pane učiteli, vždyť já se jenom
ptám.
VAVROUCH: Ne. Neudělalo se mi špatně.
STAROSTA: Máte nějakou jinou omluvu?
VAVROUCH (rozpačitě): Mám… ale… já nevím, jak bych to řek. Já…
já… jsem to udělal ve střídavým pominutí smyslů.
STAROSTA (udiveně): Cože?
MORÁVEK (trochu posměšně): To snad ne?
VAVROUCH: Jo. A vůbec jste to vlastně zavinil vy, pane učiteli.
MORÁVEK: Já?
STAROSTA (s nepatrnou dávkou ironie): Já jsem si hned myslil, že
to zavinil někdo jiný než vy.
MORÁVEK: Jak to myslíte?
VAVROUCH: No, myslím to tak, že kdybyste tam nebyl přišel, byl
bych hlídal poctivě jako jindy.
STAROSTA (trochu prudčeji): Tak počkejte, počkejte, to jsou nějaké
divné řeči. Řekněte nám jasně, proč jste šel domů, když jste
měl hlídat, a nepovídejte nesmysly.
MORÁVEK: Prosím tě, Václave, nech ho, ať nám řekne, čím jsem
to zavinil. Mne to, pochopitelně, zajímá.
VAVROUCH (nejdřív váhavě, ale čím dál tím plynuleji vypráví): Hlídal
jsem jako jindy a asi v deset hodin večer přišel do aleje
tuhle pan učitel. Seděli jsme na kládách a povídali jsme si
tak o všeličems. Byla taková pěkná noc a na nebi byla hrozná
fůra hvězd. No a pan učitel se o nich rozpovídal. Jako o těch
hvězdách. Já už jsem o tom kolikrát četl, ale ještě mi to nikdo
tak pořádně nevyložil. Tak třeba, jak jsou ty hvězdy daleko
od sebe. Pan učitel povídal, že kdyby se to třeba mělo namalovat
a kdybychom si vzdálenost od naší Země ke Slunci
udělali jenom třicet centimetrů, musila by se nejbližší hvězda
namalovat tak daleko, jako je do Prahy a zpátky.
MORÁVEK: Jenom do Prahy; 85 kilometrů daleko.
VAVROUCH: Jo, do Prahy. A zpátky.
MORÁVEK (s kantorskou nedůtklivostí): Jenom do Prahy, povídám.
VAVROUCH (nedůvěřivě): Zpátky ne?
MORÁVEK: Ne.
HLAVSA (se zájmem): No, a co bylo dál?
VAVROUCH: Potom mi ještě pan učitel vykládal, že ta hvězda nad
hájovnou se jmenuje Polárka, že je ohromně veliká a třistakrát
jasnější než Slunce. Říkal, že světlo z některých hvězd
k nám letí miliony roků a že Slunce, Měsíc, Země a všechny
hvězdy letí s celým vesmírem a nikdo neví kam a že ta bílá
čmouha na nebi, co se táhne vod Hlavsovýho gruntu přes
alej a na druhý straně za olšinu, se skládá z milionů hvězd
a sluncí mnohem větších, než je to naše. A ptal se, co je rok
a co je lidský věk proti tomu všemu. Řekl to tak nějak, jako:
proti těm strašlivejm propastem času, a taky povídal, že zeměkoule
je stará tři tisíce milionů let… (Vzrušeně.) Na mne
vám z toho všeho padla taková nějaká slavná hrůza, připadal
jsem si jako mravenec v kostele, ale kdepak mravenec v kostele,
ještě míň, a když potom pan učitel odešel, lehl jsem si
na klády a díval jsem se do těch hvězd, až se mi hlava točila
a nevěděl jsem, jestli tak blikají samy vod sebe nebo proto, že
mám v očích slzy. A tak mi najednou všechno to naše lidský
trápení připadalo tak malicherný a bezvýznamný a řekl
jsem si, že je strašlivá pitomost hlídat v tom nekonečným
vesmíru nějaký švestky. Tak jsem šel domů.
Nastala chvilka rozpačitého ticha.
STAROSTA (zamyšleně a bez názvuku autority): Tak… Vavrouchu…
(pomlka)… tak ať se to víckrát nestane.