Jaroslav Hašek Povídky II

Povídka o kočce

VII.
Týden uběhl nám v samých smutných vzpomínkách. A takhle jednoho večera slyšíme za dveřmi mňoukání. Jen ze zvyku, domnívajíce se, že jest to obvyklá naše halucinace, otevřeli jsme, a kdo nevrazil do předsíně jako naše Grina.
Ale v jakém stavu! Hubená, kost a kůže, s ušima potrhanýma, nad okem ránu, takže na nás hledělo jen jedno oko.
„Ach Grino, Grinuško! Kde jsi byla, chudáčku?“
A když objevila se ve světle petrolejové lampy, strnuli jsme úžasem. Ta naše krásná Grina byla prašivá. Pozorovali jsme její třesoucí se tělo, holá místa bez chlupů, plná strupů, oteklé uši, pokryté jakousi korou odporného vzezření.
Pocítil jsem neskonalý odpor proti ní. Odpor tak náhlý a tak silný, jako byl můj dřívější obdiv její roztomilosti, o kterém jsme stále předtím povídali.
„Nemůžeme ji mít doma,“ řekl jsem, „hnusí se mi.“
Slávka vypukla v pláč. „Máš přece srdce! Nemůžeme ji opustit, vyhnat!“
„Ale co s ní, Slávko?“
„Snad se, chudáček, vyléčí. Dáme jí papat silnou stravu; to jí pomůže.“
Rozmrzen tím, ale nechtěje způsobit nemilý výstup, mlčel jsem. Povaha lidská je velmi náchylna ku změně.
„Snad se vyléčí…“ Naše naděje byly marny. Grina, ošklivá, ztrácela den ode dne více chlupů, zalézala pod postel, škrábala se, strupy na těle se množily. Nikdo si nedovede představit, jak je ohyzdné takové zvíře, zejména když zapomíná dbát o čistotu. Dělalo se mně špatně, ztrácel jsem chuť k jídlu, všude jsem viděl její chlupy a ve všem. Ano, ve všem! Co s ní! Útrapy mé točily se kol násilného odstranění kočky. Otrávit, zastřelit, oběsit jsem ji chtěl, ale odhodlat jsem se nemohl k tomu, pronásledován řečí Slávčinou: „Já pevně doufám, že se vyléčí.“
Sama tomu nevěřila, ale mluvila o tom a mé zdrcující úvahy o smrti vynutily jí vždy slzy.
„Ach Grino, mé nebohé zvíře,“ byla její slova. A Grina škubala si zbývající chlupy, lezla na skříně jakoby nic, a když ležela někdy ukryta a přišla návštěva, vylezla ven a posadila se na znatelné místo, jako by chtěla říci: „Divte se!“
Jedla dvojnásobně, ale hubla přitom stále více.
A v noci! Tu ozývalo se její mlaskání, pak seskočila odněkud a ťapala po podlaze; pak šla pít a srkala vodu hlasitě, nato vylezla někam a škrábala se, přičemž zadní nohou tloukla silně o podlahu. Pak zas seskočila těžce: Buch!, a já s hrůzou naslouchal, jak cupy-cup, blíží se k posteli. Již je u postele a brousí si drápky o pelest, též se škrábe a divně mlaská. Hup! Již je na posteli u nohou. „Jedeš!“ Seskočila a za chvíli pokouší se uhnízdit se mně u hlavy. „Jedeš!“ Buch! Zas je dole. Slávka se probouzí.
Vypravuji jí, co se děje, a tu ona vzdychá: „Ubohé zvíře, ubohé, nemůže za to! Buď k ní vlídnější!“
A za takových bezesných nocí pomalu jsem se rozhodl, že ji odstraním a zbavím trápení nás i ji.
Kteréhos dne, když Grina ležela pod jakousi skříní, dostali jsme návštěvu. Můj milý přítel s chotí navštívil nás, přítel, jehož mínění jsem si velice vážil a o kterém jsem věděl, že by se mně vysmál, kdyby viděl to ošklivé zvíře.
„Snad nevyleze,“ myslil jsem si, „dokud zde budou hosté.“
Ve vedlejším pokoji bavili jsme se srdečně, když uslyšel jsem vedle, kde Grina ležela, pod skříní jakýsi šramot. Lekl jsem se. Snad neleze ven a nejde se představit ve své hnusotě mému příteli!
Odejdu do pokoje, a vskutku! Lezla ven. Jat zlostí, popadl jsem pohrabáč a udeřil ji přes hlavu. Padla na zemi a já ji nohou zastrčil pod skříň. „Má dost! Jsi vrah!“ řekl jsem si.
S nevinnou tváří navrátil jsem se k hostům a přemohl své rozčilení. Co bude, až Slávka uvidí její mrtvolu?
Hosté odcházeli, a když přišli do pokoje, kde jsem skolil Grinu, stanul jsem, jat ustrnutím. Na okně sedělo to ošklivé zvíře a kousalo si zbývající chlupy na zádech.
Ten nezmar! Nezbylo než vyprávět o ní hostům, kteří si jí okamžitě všimli. „Nemůžeme chudáčka opustit,“ pravila Slávka, „ubohé zvíře, snad se uzdraví.“
Přítel podíval se na mne tak podivně, jako se díváme na člověka, o kterém máme tušení, že je blázen.