Pražské a jiné historie Eduard Bass

Psí léto

Nemám tu na mysli metaforické rčení, kterým se vyjadřuje úmorné vedro červencových dní. Myslím přímo na léto, jak je prožívá městský pes, když se po třech ročních dobách, stojících ve znamení náhubku, ocitne v boží přírodě.
Mám již řadu let potěšení a čest sdíleti domácnost s černým jezevčíkem, jenž se za starého feudálního režimu nazýval pyšně Gulli von der Jägersburg, ale po převratu se spokojil občanským jménem Kulík. V této věci se přizpůsobil duchu doby, ale jinak si zachoval mnoho ze svých aristokratických zálib a návyků. Je svrchovaně nedůtklivý ve věcech svého osobního pohodlí, zuřivě hájí svých dvou polštářů a vymůže si vždy, aby se mu přenesly ke kamnům nebo na okno, jakmile se mu tam zachce. Hosty uvítá přívětivě, ale dlouho se s nimi nebaví. K lidem nižšího řádu se chová rezervovaně, na děti je nevrlý. Ženám dává přirozeně přednost před muži, paní domu vyznamenává nade všechny a přímo ji zbožňuje, ale se služkou nemluví jinak než sprostě a jen za strašného vrčení a sakrování jí jednou za týden dovolí, aby mu vyluxovala hřbet. Aparát sám považuje za jednu ze svých vymožeností a pokaždé jeho kovovou trubici zamilovaně olíže. Z lidského jídla, pokud se mu neservíruje na jeho příboru v kuchyni, uznává jen cukr. Jinak mu nestojí nic za to, aby tím rušil svou dřímotu na polštáři. Výsostná práva jeho urozenosti se v naší plebejské domácnosti arci naprosto uznávají, a my jen velmi zdvořile a laskavými domluvami se snažíme jej přiměti, aby si denně ráčil očichati patník na rohu ulice. Je nutno doznati, že nám po jistém zdráhání učiní vždy po vůli, ale pak se ihned nevrle vrací do zákoutí u vy¬topených kamen, kde dlouho a zlobivě urovnává svůj polštář, zřejmě si bruče: „K čemu patník, mám-li tu krásný koberec?“ Nedivme se mu, je už stár, po černých knírech se mu táhnou šedivé šmouhy a zimu i jaro prokvílí revmatismem, který jeho křivé nožky pokroutí tak, že jsou téměř rovné.
A dva dny pobytu na venkově stačí, aby z tohoto unaveného, umdleného, vyhýčkaného a stonavého starce učinily tvora k nepoznání. Najednou jako by se probudil z mátožné mdloby a začal žíti naostro. Všude má plno práce. Na cestách, v polích, na lukách, v lese, neustále je jeho táhlý čenich v nervózním rozčilení neviditelnými věcmi, které se tu ději nebo před časem odehrály. Ani nemluvím o zřejmých a nesmírných nebezpečích, v nichž se octne, setká-li se se starou husou, která, syčíc, jede hned po té malé černé potvůrce zobákem; nebo srazí-li se se stádem čtyř set tak podivných tvorů, jako jsou ovce, které jako fascinovány vztáhnou k němu své měkké černé tlamy a krok za krokem ho ve velikém oblouku sledují, kamkoli se ve své zděšené splašenosti uteče. Jde tu i jinak z dobrodružství do dobrodružství a nevychází ze starostí. Tu před ním písklavě zavrní krtek, zarývaje bleskurychle svůj aksamitový váleček do země, tu se po hrázi mihne ondatra a se žblunknutím se zachraňuje v rybníce, tu narazí na dirku, která zřejmě páchne myšinou. Není přece možno, aby ji řádný jezevčík opustil. Vrhne se do ní se vší zuřivostí svých mocných pracek, vyšetřuje její klikatost táhlým čenichem, rve zuby drn, hlína mu ucpává nos, vězí mezi zuby, zalepuje oči, je tu šípek, jejž nutno krvavě překousat, v díře jsou rezaví mravenci, kteří obsypou vetřeleckou tlamu, ale nelze ustati, dokud se nevytáhne chuchvalec travin a peříček, v němž sténají slepé myšky.
Ještě více práce a zmatku je v lese. Co je tu bobků všelijakých a trusu ptačího, jež všechny nutno vyšetřit a prozkoumat a po zvlášť líbezných se vyválet! Vyválet se je nutno i po objevených zbytcích zdechlin. Kus vraního křídla, chumáč holubího peří, lebka kolčavky, všechno stopy někdejšího boje, jejž nutno uctíti zbožným protáhnutím se po hřbetě. Dále je nutno ohledati všechny metry dříví, neboť v nich se ukrývají lasičky a pod nimi ušatí mladíkové, kteří se pak černému inspektoru vysmějí bílou pudřenkou svých zadečků. Z chudých ovsů na pokraji lesů vyskakují prudce splašení jankové, mlází nenadále zapraská pod během rezavého srnce, tetřevi se s velkým hlukem vznášejí do nízkých korun, všude plno náhlých zjevů a zvuků, které působí poplach a rozči¬lení. A neviditelné stopy břinknou svým pachem přímo do nozder, že tu přeběhla nedávno vysoká. A už není pomoci, není zadržení, stopa volá a je nutno po ní letět, s ušima vlajícíma, je nutno kvičet a vydávat oním zvláštním vytím štvoucího psa, při němž všecky flinty po fořtovnách a hájovnách v celém kraji cvakají rozezleně kohoutky a patrony v braš¬nách poskakují. V zeleném moři lesů utone průběh štvanice, až po dlouhé chvíli přivane vítr odkudsi zdaleka slabé vydávání, podle něhož lze sledovat, jakými klikatinami po kopcích a údolech stopa vedla. A po půlhodině se pes vrací po vlastní stopě zpět, uštván a vysílen, ale připraven hned zas letěti znova. A nové věci ho čekají. Párek mladých veveřic hraje si na stromech, oháňku mají ještě chudičkou, jen takový řiďounký praporeček na dlouhé žilce, ale už si s ní vesele kormidlují z borovice na borovici, a chudák pes dole marně kňučí a škrabe se na rudé kmeny. S pleskotem zvedají se z pasek holubi doupňáci, aby usedli na osamělý strom, kde se svou drobnou hlavou, útlým krkem a protáhlým tělem vypadají spíše jako nějaká ušlechtilá nádobka krétské kultury než jako ptáci našich lesů, jiní ptáci působí veliký zmatek všelijakým divným hvízdáním, mlaskáním, kukáním a vrkotáním, především však párek datlů nad Habrovým dolíkem, kteří odvádějí vetřelce od svého hnízda pomalým přeletováním z jedle na jedli a mají v hrdle dva zcela podivuhodné nástroje: dřevěnou dětskou trumpetku a píšťalku s trylkem, jako měl kdysi pán. A pak jsou tu kouzelné nory divokých králíků a docela v hluboké samotě, v Černé jámě, je veliké, největší a zcela výsostné tajemství: doupě jezevců. Osm velkých děr vede tu pod zem a půda kolem je všecka olysalá, jak ji ti břichatí samotáři udrápali a ušlapali. O těch osmi děrách, jež objevil ve svrchovaném rozčilení, sní jezevčík ve svém neklidném spánku, kdy ze sna zoufale kňučí a vyje. Neboť až jej pán tam vpustí, setká se v hloubi země se svým nevrlým kmotrem, a jakkoliv ho nezná, ví už předem, že to bude boj na život a na smrt. Zatím nezbývá než od rána do noci prohledávati les, prodírati se houštím, broditi se přes řeku, šplhati se na skály, hrabat a kořistit, honit a štvát, až večer tento malý, zhýčkaný a zchoulostivělý jezevčík přijde domů a převalí se na tvrdou podlahu pod stolem, utahán, uondán, vysílen a zrasován; zatímco jeho pán vytahuje z kapsy hrst drobounkých lišek, neboť každý chce mít nějaké to halali.