Příběh jednoho deštivého večera

Toho deštivého večera jsem velmi spěchal domů. V rukou nákupní taška, v hlavě obvyklá únava a myšlenky na úkoly. Déšť bubnoval do obličeje, auta projížděla kolem, a já chtěl být co nejrychleji v teple. Ale najednou jsem zaslechl zvuk, ze kterého se mi něco sevřelo uvnitř.
Tiché, pronikavé mňoukání.
Otočil jsem se a uviděl je. U rezavého plotu seděla kočka, celá mokrá od deště, její tělo sevřené ostnatým drátem. Nemohla se osvobodit. A vedle, přímo v kalužích, se třásla dvě malinká koťátka. Tulila se k sobě a zoufale ji volala.
Zůstal jsem stát. A v tu chvíli mi připadalo, že se celý svět kolem zastavil. Auta jezdila, lidé procházeli kolem, ale jen já jsem viděl tuto tragédii pár kroků od sebe.
Odložil jsem tašku přímo do vody a přistoupil blíž. Trny zaryté do její srsti a kůže, když jsem ji začal osvobozovat, bolestivě trhaly i mé ruce. Cítil jsem, jak krev splývá s deštěm. Ale kočka neškrábala, nevzpírala se. Dívala se na mě velikýma očima — a v těch očích bylo všechno: bolest, strach a prosba o pomoc.
Koťátka se tulila k mým nohám a žalostně pískala, jako by prosila: „Pospěš si!“.
Nevím, kolik času uběhlo. Minuty se táhly jako věčnost. Ale nakonec jsem ji vytáhl. Kočka se unaveně přitiskla ke mně, jako by ihned poznala — jsem svůj. Ukryl jsem ji pod bundu, a koťátka jsem usadil do mokré tašky, aby se neztratila. A tak, úplně promočený, s nimi v náruči, jsem utíkal domů.
Doma jsem je položil na teplou deku. Kočka těžce dýchala, na boku měla silné rány. Opatrně jsem je ošetřil. Koťátka ihned vlezla k mámě, přitiskla je k sobě, jako by se bála, že je znovu vezmu. Vzal jsem misku, nalil mléko, zapnul ohřívač a jen si sedl vedle.
A tehdy jsem zaplakal.
Neplakal jsem už mnoho let. Ale tehdy mě to zasáhlo. Tyto mokré, třesoucí se chuchvalce mi připomněly, jak snadno my, dospělí, procházíme kolem cizího neštěstí. Jak často přehlížíme ty, kdo nás nejvíce potřebují. Ale ten večer jsem nemohl projít kolem. A to změnilo všechno.
Uběhl týden. Můj byt už nevypadal prázdně. Každé ráno mě vítalo jemné vrnění a dupání malých tlapek. Kočka se ode mě nehnula ani na chvíli a koťátka si hrála a honila se navzájem, proměňujíc můj domov v opravdový ostrov života.
Stále si někdy vzpomenu na ten deštivý den. A přemýšlím: co by bylo, kdybych dělal, že jsem je neslyšel? Kdybych prošel kolem, jako to dělají mnozí?
Ale já neprošel. A teď mám ty, kdo mě každý den čekají. Ty, kdo na mě pohlíží s důvěrou, kterou si možná ani nezasloužím.
A víte… jsem vděčný tomu rezavému plotu a tomu dešti. Protože tehdy jsem pochopil: někdy tím, že zachráníte něčí život, zachráníte i ten svůj vlastní. Zdroj Facebook (Deštník)