Říká se, že když zestárneš, stáváš se neviditelnou

Víš, říká se, že když zestárneš, stáváš se neviditelnou
Že už nejsi důležitá. Že spíš překážíš.
A říkají to takovým nezájmem, že to až zabolí
jako by to, že přestaneš být vidět, bylo automaticky napsané ve smlouvě o stárnutí.
Jako by se čekalo, že prostě vezmeš kout
že se změníš v další kus nábytku v pokoji tichá, nehybná, co nikomu neleze do cesty.
Ale já na kouty rozená nejsem.
Nebudu se nikoho ptát, jestli smím existovat.
Nebudu svůj hlas tlumit, jen abych náhodou nerušila.
Nepřišla jsem na svět, abych ze sebe dělala stín,
ani abych se zmenšovala, jen aby to ostatní měli pohodlnější.
Ne, pane.
V tomhle věku zrovna když ode mě všichni čekají, že pomalu zhasnu
já se rozhodla hořet ještě víc.
Za svoje vrásky se neomlouvám.
Jsem na ně pyšná.
Každá jedna je podpis od života
že jsem milovala, smála se, brečela, přestála bouřky.
Odmítám přestat být žena
jen proto, že už se nevejdu do dnešních škatulek
nebo že moje klouby už nedají podpatky.
Pořád mám v sobě chuť do života.
Pořád tvořím.
Pořád mám v sobě svobodu.
A jestli někoho štvu tím líp!
Nevadí mi šedivé vlasy.
Styděla bych se spíš, kdybych si je nestihla zasloužit.
Nehasnu.
Nevzdávám se.
Neodcházím potichu ze scény.
Pořád sním.
Pořád se umím smát nahlas.
Pořád si zatancuju jak to zrovna jde.
Pořád křičím do nebe, že mám ještě hromadu věcí na srdci.
Nejsem vzpomínka.
Jsem přítomnost.
Jsem tichý, ale vytrvalý oheň.
Pořád mám živou duši.
Jsem žena s jizvami
která už dávno nepotřebuje berličky pro srdce.
Žena, která nepotřebuje cizí pohled, aby věděla, jak je silná.
Tak mi neříkejte chudáčku.
Neodmítejte mě jen proto, že mám svůj věk.
Říkejte mi statečná.
Říkejte mi sílo.
Říkejte mi jménem
nahlas, s pozvednutou sklenicí vína nebo hrnkem čaje.
Říkejte mi Milka.
Ať se ví: Pořád jsem tady. Vzpřímená, s duší, co pořád hoří.
Zdroj Facebook - Životní příběhy.