Tati, seznam se, tohle je má budoucí žena.

Tati, seznam se, tohle je moje budoucí manželka a tvoje snacha, Božena! Zářil štěstím Ondřej.
Cože?! vykulil oči profesor, doktor věd Roman Horák. Jestli je tohle vtip, tak není moc povedený!
Roman si s odporem prohlížel nehty na Boženiných hrubých prstech. Měl dojem, že tahle holka snad netuší, k čemu slouží voda a mýdlo. Jinak si tu zanesenou špínu pod nehty neuměl vysvětlit.
Pro Boha! Ještě že moje Liduška nedožila takové ostudy! Vždyť jsme Ondřejovi vštěpovali ty nejlepší způsoby, proletělo mu hlavou.
Tohle není žádná sranda! prohlásil Ondřej bojovně. Božena u nás zůstane a za tři měsíce máme svatbu. Pokud se nechceš účastnit synovy svatby, zvládnu to i bez tebe!
Dobrý den! usmála se Božena a suverénně si to namířila do kuchyně. Tady jsou koláče, malinová marmeláda, sušené houby začala vypočítávat obsah notně omšelé tašky.
Roman Horák si založil ruku na srdce, když Božena mimochodem pokapala sněhobílý ručně vyšívaný ubrus marmeládou.
Ondro! Prober se! Jestli mi chceš schválně ublížit, tak to přeháníš Tohle je moc! Z jaké vesnice jsi tu nevzdělanou dívenku dotáhl? Do svého domu ji nepustím! Vztekal se profesor.
Boženu miluju. A moje žena podle všeho může žít na mé adrese! Ušklíbl se Ondřej.
Roman si uvědomil, že si z něj syn zřejmě dělá legraci. Nebyl ochoten dál diskutovat, proto uraženě odešel do svého pokoje.
Poslední dobou se jejich vztahy se synem zhoršily. Po smrti matky se z Ondřeje stal neřízený střela, vykašlal se na vysokou, byl drzý na otce a flámoval po Praze, jako by mu patřil svět.
Roman doufal, že se syn vzpamatuje, bude zase rozumný a laskavý. Ale čím dál tím víc se odcizovali. A teď si Ondřej přivedl domů tuhle vesnickou holku. Moc dobře věděl, že otec nikdy neodsouhlasí jeho výběr, proto ji snad dovedl jen tak na truc.
Za chvíli už byli Ondřej s Boženou oddaní. Roman se na svatbu ani neukázal, snachu nechtěl přijmout. Lituje, že místo Lidušky, skvělé hospodyně, manželky a matky, tu teď vegetuje nevzdělaná dívka, která sotva zformuluje dvě věty.
Božena se chovala, jako by jí negativní postoj tchána vůbec netrápil, snažila se ve všem vyhovět, ovšem většinou to ještě zhoršila. Roman na ní nenašel jedinou kladnou vlastnost, hlavně kvůli jejím nevychovaným a vesnickým způsobům
Ondřej si na roli vzorného manžela brzy přestal hrát, zase začal popíjet pivo a courat po hospodách. Otec často slyšel, jak se mladí hádají, a měl z toho vlastně radost, protože doufal, že se Božena konečně odstěhuje.
Jednou v slzách přišla Božena s křikem: Pane profesore! Ondra chce rozvod, vyhání mě na ulici, a já čekám dítě!
Za prvé, proč na ulici? Nejsi přece bezdomovkyně Jeď zpátky, odkud jsi přijela. A těhotenství ti nedává právo tady bydlet po rozvodu. Promiň, do vašich vztahů se plést nebudu, prohlásil Roman a v duchu měl radost, že se konečně zbaví té dotěrné snachy.
Božena zoufale brečela a šla si balit věci. Nějak nemohla přijít na to, proč ji tchán od první chvíle tak nenáviděl a proč si z ní Ondřej udělal jen dočasnou zábavu a teď ji vyhání. A co že je z vesnice? Vždyť i ona má duši a city.
***
Uběhlo osm let Roman Horák teď žil v domově důchodců. Starý muž za poslední roky viditelně sešel. Ondřej toho hned využil a šoupl tatínka do ústavu, aby měl konečně klid.
Děda se smířil se svým osudem. Za svůj dlouhý život dokázal tisícům lidí předat hodnoty jako láska, úcta a péče. Dodnes mu chodí děkovné dopisy od bývalých studentů Ale vlastního syna vychovat nedokázal.
Romane, máš tu návštěvu, oznámil spolubydlící, když se vrátil z procházky.
Kdo? Ondřej? vyklouzlo Romanovi, i když dobře věděl, že to není možné. Syn by za ním nepřijel ani za sto tisíc korun
Nevím, sestra mi jen řekla, ať tě pozvu. Tak dělej, neseď tu a běž! zasmál se spolubydlící.
Roman vzal hůl a pomalu vyšel z malé, dusné klícky. Když scházel po schodech, z dálky ji zahlédl a hned poznal, navzdory letům.
Dobrý den, Boženo, pozdravil tiše, sklopil zrak. Asi stále cítil výčitky kvůli té upřímné a prosté holce, kterou nepodpořil ani před osmi lety
Pane profesore! podivila se růžolící žena. Vy jste se ale změnil Jste nemocný?
Trochu, povzdechl si Roman. Co tady děláš? Jak jsi zjistila, kde jsem?
Ondřej mi to řekl. Víte, on se se synem vůbec nebaví. Ale náš kluk by se chtěl vidět s tatínkem, s dědečkem Vojta nemůže za to, že ho odmítáte. Chybí mu rodina. Jsme na to sami říkala Božena roztřeseným hlasem. Omlouvám se, asi jsem sem neměla chodit.
Počkej! zadržel ji Roman. Kolik mu už je? Pamatuji si, naposledy jste mi poslala fotku, měl tři roky.
Je tady, u vchodu. Mám ho zavolat? zeptala se Božena nejistě.
Určitě, děvče, pozvi ho! rozzářil se Roman Horák.
Do haly přišel zrzavý kluk, dokonalá zmenšenina Ondřeje. Vojta nesměle přistoupil k dědečkovi, kterého nikdy neviděl.
Ahoj, Vojtíšku! To je neuvěřitelné, už jsi veliký rozplakal se děda a pevně objal vnuka.
Dlouho si povídali, procházeli podzimními alejemi parku u domova důchodců. Božena vyprávěla o těžkém životě, o tom, jak jí zemřela máma a musela se starat sama jak o dítě, tak o celé hospodářství.
Odpusť, Boženko! Moc jsem ti ublížil. Celý život jsem si myslel, že um a výchova jsou všechno, ale teprve teď chápu, že nejdůležitější je upřímnost a srdce, pravil Roman.
Pane profesore, máme pro vás nabídku, usmála se Božena, nervózně a trochu rozpačitě. Pojďte k nám! Vy jste sám, my jsme taky sami Bylo by krásné mít kolem sebe někoho blízkého.
Dědo, pojď s námi! Chodili bychom spolu na ryby, do lesa na houby U nás v Lipničce je nádherně a v domě je místa dost! žadonil Vojta a nepouštěl dědečkovu ruku.
Tak jo! usmál se Roman Horák. Hodně jsem pokazil ve výchově svého syna, snad to teď napravím u tebe. Ještě jsem nikdy nebyl na vesnici. Třeba se mi bude líbit!
To je jistý, dědo! zasmál se Vojta.