Realita doby

Byla jsem naprosto omámená opiem a tancovala jsem jako zblázněná. Horká, zpocená těla lepící se na sebe byla všude okolo mě. Hudba vibrovala skrz podlahu a stěny a tak prostupovala i do mého těla. Všichni se smáli, pili, bavili se. „Leslie!“vykřikla jsem, když vedle mě začala tancovat má nejlepší kamarádka a hlasitě se smála. „Mám takový dojem, že jsem vyloženě ožralá.“zasmála jsem se a Leslie protočila oči. „To jsem si mohla myslet, Mary.“ušklíbla se a pak se začala smát. „No, nejsem jediná.“můj hlas byl podnapilý a věděla jsem, že ráno budu s „menší“ kocovinou, ale v tu chvíli záleželo jedině na té velké pařbě v klubu. Obě dvě jsme měly ruce nad hlavou a vlnily se v rytmu hlasité hudby. Bylo jedno, že se v obrovské místnosti nedalo skoro dýchat. Když jsem se chtěl otočit směrem k Leslie, něčí ruce mě chytily a obmotaly se kolem mých boků. Vyjekla jsem a okamžitě se otočila k dotyčnému, co se mě dotýkal. Mladý kluk, svalnatý, který si očividně myslel, že budu jeho, se na mě usmíval dokonalým úsměvem. Okamžitě jsem vystřízlivěla, zamračila se a začala jej bušit do hrudi vší silou. „No tak, krásko, uklidni se.“rozesmál se a jeho melodický hlas mě naštval ještě víc. „Nešahej na mě!“zařvala jsem a on upevnil svůj stisk. „Nebraň se, nebo to dopadne špatně.“syknul mi do ucha a moje odvaha byla pryč. Kdo to sakra je? V ústech jsem měla sucho a vnímala jsem hustý vzduch okolo nás. „Kdo jsi?“zeptala jsem se a jeho oči blýskly. „Nezajímej se, to se dozvíš později.“odpověděl mi nevraživě a já ještě více svraštila obočí. „Nebudu s nikým, koho nemáš!“odporovala jsem mu a opět jsem se začala bránit bušením do jeho hrudi. Zarazil mě až jeho smích, který prostoupil celým mým tělem jako vibrace. „Nech mě být!“vykřikla jsem a kopla jej přímo do rozkroku a to vší silou. Syknul bolestí, jeho sevření povolilo a já se mu vymanila. Trefa do černého, Jane! Otočila jsem se, a co nejrychleji vyběhla z klubu, kde už se nedalo dýchat vůbec. Cestou jsem za sebou slyšela kulhavé kroky a celá vyděšená jsem běžela někam do středu města. Dech jsem měla zrychlený a tep byl ještě rychlejší, adrenalin proudil celým mým tělem. Doufala jsem, že někdo ve středu města, tedy v centru, někdo bude, ale pak jsem se zarazila. Kdo by byl v jedenáct nebo dvanáct v noci venku jenom tak? Aha, jasně, pubertální děti a lidi do třiceti let. „Ty!“zaslechla jsem za sebou a rozhlédla se okolo. Opět jsem začínala utíkat, tentokrát cestou, kudy bych se mohla dostat domů. Vůbec jsem si nevzpomněla na Leslie a Bena, kteří tam přišli se mnou. Utíkala jsem dál a po chvíli už nešlo slyšet nic. Jedině můj zrychlený dech a ozvěna mých kroků. Vydechla jsem a raději pokračovala ve své cestě domů. Tohohle adrenalinu na mě bylo až až. Bohatě mi dnešní noc stačila, snad pro celý život.