Rozmluva se smrtí

Bylo ji kolem 24 let. Do té doby prožívala život skoro jako každá druhá. Jenže tento rok stal se pro ni něčím zvláštním. Vztah s přítelem po 4 letech skončil. Našel si jinou, i když nechápala proč. Byla krásná, přitažlivá, žilo se jim spolu dobře. Asi se to mělo stát, ostatně jako vše ostatní v jejím životě. Ale bolest z rozchodu byla stále větší. Už jen proto, že ten rok ztratila svého otce při autonehodě. Z přepracování usnul za volantem a narazil do stromu. Při posledním setkání v nemocnici ji dokázal ještě říct, že jediné jeho přání je, aby byla stále šťastná. Se slzami v očích přicházela na pohřeb, kde se zhroutila. On byl jediný člověk, kterému bezmezně důvěřovala, kdo ji dokázal pochopit a v těžkých chvílích podpořit a pomoci. Na matku si nevzpomíná. Zemřela při porodu. Otec ji vychovával bez matky se svojí přítelkyní, s kterou se seznámil po necelém roku od smrti matky. Ona ji nikdy neměla ráda, ale snaha o to, aby byl táta taky šťastný, ji pomohla překonat tyto chvíle strávené v její blízkosti. A teď ten rozchod. Už teď toho má nad hlavu.Starost o pozůstalost, přitom uzavřená do sebe musela vysadit v práci, neboť to bylo nad její síly. Je opět na pokraji svých sil.



Dnes je sobota. Je to dva týdny co mě nechal. Nemůžu už sedět doma a utápět se žalem. Vyšla jsem si ven s kamarádkou. Asi ne moc dobrou, neboť po dvou hodinách se mnou u lahve vína mě opustila s tím, že už na ni čeká přítel. Říkala ať jdu s nimi někam se rozptýlit, ale já jsem unavená životem natolik, že to poslední na co mám náladu je, se někde bavit. Chtěla jsem jen strávit chvíli s kamarádkou. Ale je šťastná, tak jsem ji s úsměvem pustila. Zůstala jsem sama. Opět.

Odcházím k baru, už se nohy trochu pletou, ale já chci zapomenout. Objednávám si panáka vodky. Pak ještě jednoho. A ještě jednoho a ještě….

,,Proč? Proč zrovna já?“

,,Protože je to tvůj osud.“

,,Osud. Cože? Kdo to se mnou sakra mluví. Vždyť jsem na baru sama?
Už bych asi měla jít domů. Slyším hlasy.“

Platím a vycházím do tmy. Do tmy osvětlené pouze srpem měsíce a světlem pouličních lamp. Je už pozdě, nikde nikdo.Jdu prázdnou ulicí a stále přemýšlím při pohledu na nebe s hvězdami, proč to všechno tak dopadlo. Nohy se mi pletou čím dál víc, ty vodky mě dostaly.

,, Táto, tak moc mi chybíš. Proč jste mě všichni opustili?“

,,Pomůžu ti.“

,,Kdo jsi? Kdo sakra jsi? A jak mi můžeš pomoci?“ Utírám si slzy a rozhlížím se po ulici. Je prázdná a rozmazaná.

,,Přišla jsem si pro tebe. Jsem tvoje smrt.“

,,Smrt? To je sranda? Vždyť já nechci umřít!“

,,Ale tvůj osud už rozhodl. Nic už nemáš, všichni tě opustili, jsi na dně. Proč žít?“

,,Jsem mladá, mám život ještě před sebou.“

,,Nic tě už nečeká. Věř mi. Pomůžu ti. Uleví se ti.“

,,Neee!!!! Já nechci!!! Ještě ne! Nech mě být!!!!“

Ticho. Konečně ticho. Odemykám dveře od bytu, odhazuji oblečení všude kam se jen dá a utíkám na záchod. Skleslá hlava a nával vodky udělá své. Potřebuji se probrat. Napouštím vanu a ponořím se do vody. Oči zavřené, přemítám si poslední okamžiky s mými nejmilejšími, víčka se plní slzami, pláču. Zase. Pohledem zkoumám koupelnu a rozostřené světlo mě pýchá do očí.

,,Jsem stále s tebou.“

,,Ale já nechci umřít.“

,,Neboj, nic to není. Proč se dál trápit. Když půjdeš se mnou, uleví se ti.“

Zrak mi spočinul na břitech mého holícího strojku na umyvadle.

,,Ne. To ne. Já mám strach.“

,,Ničeho se neboj. Pomůžu ti odejít. Se mnou ti bude líp.“

Hlavou se mi honí tolik myšlenek, že nevím co udělat. Jsem zmatená. Jsem tak zmatená a sama. Sama. Pomalu si sedám a se slzami v očích beru strojek. Lehám si zpátky do horké vody s břitem v ruce.

,,No vidíš, nic to není.“

,,Bojím se.“

,,Čeho? Na světě je více bolesti.“

,,Já nemůžu. Nemůžu.“

,,Zkus to. Jsi tak sama a jen se trápíš. Se mnou ti bude lépe.“

Opilostí zmatená a ztrátou všech mých blízkých lidí otrávená ponořím své zápěstí pod okraj vody a silou jakou jen můžu zkouším přetnout zápěstí. Nejde to. Břity jsou chráněny, ale i přesto pokračuji větší silou. Je to příšerná bolest, kterou dokážu potlačit pouze omámena alkoholem a jen úpěním a pláčem.
Už se stalo. Krev se rozlila po mém levém boku. Stejně pokračuji na pravé ruce. Upustím strojek a v zakrvácené vodě zavírám oči a chci usnout. Modlím se, i když to neumím a nikdy jsem to nedělala. Horká voda tak moc štípe a vrývá se mi pod kůži.

,,Strašně moc to bolí! Štípe. Pomoz mi.“

,,Ničeho se neboj, jsem stále s tebou.Za chvíli už budeš se mnou. Klidná, bez starostí, bez smutku.“

,,Prosím rychle. Prosím rychle. Prosím………“


Vidím světlo. Jen nepatrné světlo.

,,To už je ono. To už je po všem?" Je tu chladno. Je tu moc chladno. Světlo se zvětšuje. Ta místnost, tu přece znám.

,, Kde jsi?"

Ticho. Jsem tu sama. Probírám se a spatřím zakrvácenou vodu. Ruce mě bolí. Tak strašně moc.

,,Ne, to ne. To přece nemůžu. To táta nechtěl.“

Vystřelím z vody jako smyslů zbavená.

,,To ne. Co jsem to jen udělala.“

Ruce balím do ručníku, běžím pro obvaz, zimou se třesu a otupělostí nevnímám okolí. Už nekrvácím tak moc. Rány nebyly tak hluboké. Ale i přesto to tak moc bolí.
Ubrečená, znovu ubrečená sedám na pohovku, přikrývám se dekou a myšlenkami si snažím vybavit, proč to všechno. Vždyť na to mám ještě dost času.

,,Neboj tati, nevzdám to.“

Měla jsem štěstí. Břity mi pouze rozdrásaly kůži a kousky masa, do hloubky jsem se nedostala. Nevím přesně jak dlouho jsem tam ležela. Ale bylo to jako věčnost.

Ještě dnes mi pohled na ruce říká, že není důvod končit něco, co ještě na konci není. Nemůžu zklamat tátu a nemůžu zklamat sebe. Vždyť život je to nejdůležitější a nejcennější co jsme kdy dostali.