Někdy se zvědavost nevyplácí!

Bylo to jednou časně ráno, cítila jsem jak se les probouzí a voní dřevem. Tu vůni lesa nesmírně miluji a tak jsem ji nasávala plnými doušky.
Netušila jsem, co mě čeká, poslouchala jsem hudbu lesa - tu datel vyťukával svoji melodii, ptáčci zpívali svoje písně a mně bylo tak dobře!
Najednou jsem uslyšela úplně jiné zvuky, které neměly s písněmi ptáků vůbec nic společného. Byly to čvachtavé zvuky a nevím, co mě to napadlo. I když jsem tušila, že se tu v bažině bahní divočáci, ale najednou jako bych ztratila pud sebezáchovy a chtěla jsem se na ně podívat. A to jsem neměla dělat!
Zřejmě mě ucítili a najednou začali všichni prchat pryč, jen snad jedna bachyně se pustila směrem ke mně. Nikdy bych nevěřila, jak někdy dokáže být člověk rychlý a co co dokáže udělat, když mu jde o život. Na strom bych nevylezla, ale protože jsem to tady velmi dobře znala, věděla jsem, že tu stojí posed a tak hurá k němu. Ani nevím, jak jsem to dokázala tak rychle na něj vylézt. Ale zdálo se, že jsem v bezpečí.
Bachyně se kamsi ztratila, ale já neměla odvahu slézt dolů a odejít z lesa.
Tak jsem ocenila vynález mobilního telefonu. Když jsem tam seděla už hodinu a odvaha slézt nepřicházela, zavolala jsem známému, který shodou okolností je povoláním lesník.
Dovolala jsem se hned, ale Pavel byl někde v jiném polesí vzdáleném asi dvacet kilometrů. Hned přijet nemohl, nejdřív se mně snažil domluvit, že už mi nic nehrozí, abych slezla a šla domů. Ale mě nepřesvědčil a tak jsem ho prosila, aby pro mě přijel a vysvobodil mě. Tak jsem tam proseděla ještě asi dvě další hodiny, ale už jsem neslyšela ani tu krásnou hudbu lesa, ani zpěv ptáků. Jen samé praskání suchých větviček - ale to už pracovaly nervy.
Jak jsem byla šťastná, když jsem uslyšela zvuk motoru, ale byla jsem tak vystrašená, že jsem se zase bála, aby to nebyl třeba nějaký úchyl. Ale když jsem auto uviděla, bylo mně jasné, že přijel Pavel a že je konec mému strachu.
Nějaký čas jsem se bála chodit do lesa, ale zase mě strach přešel a tak jsem v lese opět jako doma. Ale víc se koukám kolem sebe a poslouchám pozorněji, co se kde děje a před divočáky mám veliký respekt. A taky už se nepouštím hluboko do lesa a chodím při kraji. Dostala jsem tenkrát pořádně za vyučenou a tak osud už neprovokuji.
Ale les zůstane i nadále moji velikou láskou, kde jsem právě ráda sama a mohu si v klidu o všem přemýšlet. Jen se už nikdy nechci potkat s divočáky. A o tom to je!