ÚŽASNÝ ŽIVOT

Na svatbě mojí kamarádky Evy jsme slavili dva dny v kuse: pilo se, jedlo a smálo do rána. Ženich byl jako z pohádky, vypadl snad z plakátu opravdový český fešák a k tomu překvapivě skromný na to, jak byl neuvěřitelně hezký. Všichni jsme ho okukovali, jmenoval se Roman: nebesky modré oči, řasy delší a hustší než by slušelo nějaké slečně (proč zrovna chlapům musí příroda tolik nadělovat, to nechápu!), pevná brada, nos jako z antiky, pleť jemná, až sametově hnědá a ještě ta výška skoro dva metry a ramena široká, že by odtáhl půl stavení.

Kdybychom neměly Evu tak rády, poprali bychom se o Romana snad hned u svatebního stolu. Roman byl opravdu k nakousnutí.

Takového krasavce sis sehnala! Jak to děláš? žadonily jsme na Evu. Každá z nás se tvářila ještě ubožeji než ta druhá, kdyby bylo, nedejbože, v Romanově rodině někdo stejně povedený a ještě nezadaný.

Ale děvčata, přestaňte, smála se Eva. Na Romanovi není nejdůležitější vzhled. Má zlaté srdce, je obyčejný kluk z vesnice, vyrůstal s babičkou, staral se od mlada o hospodářství, šikovný je, ruce má zlaté. Poznali jsme se náhodou, když naši koupili chalupu právě v jeho rodné vsi. Je vnímavý, hodný a spolehlivý. Gospodářství vedl, až se mi chtělo brečet, co všechno zvládal. A ještě jsem ho musela přemlouvat, ať odejde do města trvalo to desítky večerů, než si zvykl.

Roman se však ve všem rychle zorientoval nejen že si skvěle osvojil život ve městě a stal se oblíbencem u rodiny, ale taky se naučil rozumět alkoholu, parfémům, politice, umění, cestování, indexu pražské burzy i sportu. Navíc zapomněl na svůj rodný dialekt, řídil pohodlné auto od tchána a dělal v jeho firmě na dobrém místě. Kdo mladým koupil byt, zmiňovat nemusím, to si každý domyslí.

Druhý rok manželství se u Romana projevila zvláštní záliba bílé ponožky. Nosil je stále doma, na návštěvě, v holínkách i jen tak na boso, s hrdostí i u úplně špinavé podlahy.

Eva tuhle zálibu nesdílela, ale tiše myla podlahu dvakrát denně a nakupovala bělidla. Od té chvíle se Romanovi u nás přezdívalo Ponožka.

Že má Roman milenku, Eva zjistila, až když byla v osmém měsíci těhotenství. Milenka navíc čekala dítě prakticky ve stejném čase.

Ponožku Eva okamžitě vyhodila z bytu, přišel o práci i veškerou podporu rodiny a obrečela to za jeden jediný den. Poté začaly táhlé, šedé dny podzimní samoty. Eva jen ležela na obrovské posteli, která jí najednou připadala ohromná, a koukala do stropu suchýma očima:

Popláču si později. Teď je plakat škodlivé pro miminko.

Ležela jako socha, netečná k životu. A my, její kamarádky, jsme se střídaly jako stráže, abychom ji v tichu podpořily.

Hrozně jsem chtěla brečet, křičet, vymazat dějiny a vytrhat z nich zrádné stránky. Ale bylo třeba čekat a mlčet.

Na propouštění z porodnice jsme dělaly kravál, mávaly balónky, přemlouvaly sestry, ať si s námi dají čaj na zdraví novorozeněte a všichni byli dojatí dojetím. Nejvíce to prožíval čerstvý dědeček noc předem napsal bílou křídou pod okna Eviny pokoje rozsáhlý nápis: Děkujeme za vnoučka! A pokusil se zpívat, dokud ho neodvedl ochotný vrátný. Ten ho vzal stranou na panáčka, ať nekazí pořádek.

Děda byl v den propuštění svěží a zářil štěstím. Plakal dojetím a hrdostí a my ostatní taky. Smály jsme se, líbaly Evu, prohlížely modrý zavinovačku s Igorkem byl celý po tátovi, nosík řecký, to se neříkalo nahlas…

Jenom Eva ani při štěstí neplakala: Plakat budu později. Třeba by to uškodilo mléku, šeptala.

Eva mlčela ještě dva měsíce, pak jednoho dne sbalila kočár a šla navštívit Romana. Ne proto, aby křičela, pálila mosty či dělala scény, ale aby zkusila pustit ven všechnu bolest a vztek, který ji spaloval a přikoval k posteli. Chtěla mu říct, jak zničil nejen ji, ale i jejich sen o rodině, chtěla se rozloučit po svém.

Ale ještě víc chtěla nahlédnout do očí té neznámé, co se s jejím mužem zapletla. Chtěla vidět tu drzost, možná krásu, na vlastní oči. A kdyby měla odvahu, plivla by jí do tváře. Nebo jí je rozškrábala, kdyby to bylo třeba.

Kde milenka bydlí, zjistila Eva náhodně při procházce s kočárkem od upovídaných babiček před domem. Ty ji zastavily, varovaly, že Roman nestojí za nic, popsaly cestu k milence do starého paneláku a dokonce navrhly možné způsoby pomsty. Eva nejdřív chtěla odejít, že je to celé zbytečné, ale přesto tam zamířila.

A tak stála před šedým vchodem starého domu, odhodlaná vyjít do pátého patra a udělat, co bude třeba.

Na prvním patře jí napadlo, že doma možná nebude nikdo a akorát marní čas. Na druhém se už modlila, ať tam opravdu nikdo není. Na třetím už slyšela zoufalý dětský pláč z horního patra.

Dveře otevřela hubená, uplakaná dívka, která vůbec neodpovídala Evině představě zákeřné rozvracečky rodin.

Zatímco Eva nevěřícně zírala na tu postavu víc stínu než ženy v bytě dál křičelo malé dítě, až přecházel sluch.

Dobrý den… Evo. Roman tu není, odešel od nás už před dvěma týdny. Nevím, kde je. zašeptala holka a sedla si na zem a znovu se rozplakala.

Eva najednou neměla sílu na výčitky, spíš by nejradši pomohla uklidnit křičící dítě, pohladit tu nešťastnici po vlasech, cokoliv. Pak jí hlavou proletěla věta, kterou měla připravenou: Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti… Ale nakonec nemohla. Měla právo, byla oběť.

Malé dítě bylo suché, ale uplakané mělo hlad, bylo špinavé, hlas už ochraptěl, oči opuchlé. Jeho matka vypadala, že nemá sílu vstát ani pro něj. Bylo jasné, že jde o zoufalou situaci.

Eva pak vzpomínala, jak ostýchavě otevírala prázdné skříňky v kuchyni, jak prázdný byl ledničkový šuplík, jak našla na kuchyňském stole dopis na rozloučenou: Odpusťte mi v mých sm… hrozivé nedopsané slovo.

Milenka, která se nakonec představila jako Olinka, jí mezi záchvaty pláče vyprávěla, že se musí stěhovat z pronájmu už za pár dní. Že jí vyschlo mléko a peníze skoro žádné nemá, Roman zmizel, sama že je jí to líto, stydí se, prosí za odpuštění a klidně ať jí Eva uhodí, třeba jí to pomůže. Její chlapeček se jmenuje Pavel a ať si Eva pamatuje to jméno, kdyby něco… Bylo jen o devět dní starší než Igorek.

Eva uháněla domů, protože do dvaceti minut musí kojit. Cestou ji následovala Olinka s dvěma obrovskými taškami, Eva nesla malého Pávla, Olinka její zásoby. Eva jen přemýšlela, kam proboha umístí další dvě postýlky.

Za tři roky jsme byly na svatbě Olinky, za čtyři na Evině. Evin muž nesnese bílé ponožky považuje život za příliš krátký na bledé barvy a Evu, syna a dvě dcery miluje nade vše. Olinka už má čtyři kluky, její muž doufá, že někdy přece přijde i holčička…
Zdroj Facebook - Životní příběhy.