Vypočítavost dětí

Viděli jste někdy, jak z tváří vašich vlastních dětí spadne maska a odhalí se čirá, chladná vypočítavost? Přesně to jsem zažil v den, kdy jsem jim oznámil, že jsem prodal náš rodinný dům.
Děti se neskutečně rozzuřily. Nebraly si servítky a bez jediného uhnutí pohledem se mě zeptaly:
— Tati, a co naše dědictví?!
Já se jen klidně usmál, dolil jim do skleniček moravské víno a řekl:
— Vaše dědictví, děti moje, jsou vaše ruce a váš rozum. A tyhle peníze… to jsou moje vstupenky do života, který jsem celý ten čas odkládal na „někdy potom“.
Celých čtyřicet let jsme s vaší matkou dřeli jako koně. Šetřili jsme doslova na všem. Nebyli jsme u moře, neznali jsme, co je to pořádná dovolená. Roky jsme jezdili ve staré, rezavějící škodovce. Dojídali jsme včerejší guláš, jen abychom vám mohli zaplatit ta nejlepší studia. Sami jsme po večerech spravovali děravou střechu, abychom ušetřili za řemeslníky. Všechno jsme dělali „pro budoucnost“. Všechno jen proto, „aby dětem jednou něco zbylo“.
Ale před půl rokem jsme s Marií stáli na pohřbu mého nejlepšího kamaráda Karla. Odešel náhle a zanechal po sobě tři byty v Praze, obrovskou chatu a tučný účet v bance. A víte, co se dělo dál? Jeho děti se spolu přestaly bavit. Ještě tam, přímo na hřbitově, se začaly hádat jako supi o to, komu připadne auto a komu čtvereční metry.
Karel po sobě nenechal rodinu. Zanechal po sobě válečné pole.
Ten večer jsem se podíval na svou ženu a řekl:
— My takovou chybu neuděláme. Nebudeme vykrmovat prasátka, aby se o ně pak ostatní poprali.
Do týdne visela na vratech našeho velkého domu cedule „NA PRODEJ“. Koupili jsme si malý, útulný byt na okraji města. Takový, který se dá uklidit za půl hodiny a kde nebudeme platit majlant za topení. A za zbytek peněz… jsme si koupili letenky do Španělska.
Když jsme děti svolali, abychom jim to oznámili, v místnosti zavládlo hrobové ticho. Syn si těžce povzdechl:
— Jak jsi mohl prodat dům našeho dětství? Vždyť to byla naše jistota, naše stabilita!
A v tu chvíli mi to všechno došlo. Oni čekali na moji smrt jako na bankovní převod. Spoléhali na peníze, které si sami nevydělali, aby jimi zalátali vlastní neúspěchy a lenost.
Odpověděl jsem jim naprosto klidně, ale tak, aby si to pamatovali do konce života:
— Děti, já už jsem vám vaše dědictví dal. Dal jsem vám prvotřídní vzdělání. Vštípil jsem vám morální hodnoty. Dal jsem vám dětství, ve kterém jste nikdy nepoznaly, co je to hlad. Tohle bylo vaše dědictví. A peníze, které mi zbyly… to je moje odměna za padesát let mozolů na rukou.
Lekce pro ty, kteří umí přemýšlet:
Největší chybou rodičů je schovávat si chleba na dobu, kdy už nebudou mít zuby, aby ho mohli sníst. Peníze jsou vaše životní energie. Pokud ji nevyužijete vy, rozfofruje ji někdo, kdo nemá ani ponětí, kolik krve a potu vás stála.
Nenechávejte po sobě bezmocné „dědice“, kteří vám jen koukají na ruce. Vychovávejte samostatné lidi, kteří budou mít radost z toho, že utrácíte poslední korunu sami na sebe, dokud jste ještě naživu a při sílach. Protože není nic smutnějšího, než být tím nejbohatším člověkem… na hřbitově.
Zdroj Facebook - Životní příběhy.