Z vašich příběhů - Terezka

Jmenuji se Terezka. Svoje jméno znám teprve pár měsíců. Dřív mě totiž nikdo neoslovoval. Nikdo mě nebral do náručí kvůli pohlazení a pošeptání do ouška „Ty jsi moje láska, Terezičko.“
Bydlela jsem v malé špinavé kleci, kde byla podlaha pořád mokrá a špinavá. V misce nebylo skoro nic k jídlu. Jediné, co jsem znala, byl hlad, strach z rukou, které mě trestaly. A bolest.
Jsem čivava, jmenuji se Terezka a lidé mě kdysi zneužívali jako stroj na výrobu štěňat.
Nevím, jestli jsem v té kleci byla zavřená dva, tři nebo čtyři roky, ale pobyt u téhle "rodiny" mě naprosto vyčerpal a málem mě stál život. Jednou, když už mi bylo moc zle, naložili mě páníčkové do auta. Říkala jsem si, že mě určitě chtějí odvézt někam, kde se o mě někdo postará, aby mi bylo zase dobře.
Jeli jsme.
Už jsem potřebovala čůrat, když auto konečně zastavilo. Vzali mě z krabice, vystrčili z auta k patníku u silnice. Hned jsem vykonala, co bylo potřeba, a čekala, že mě zase uloží zpátky do krabice. Jenže se ozvalo bouchnutí dveří a zarachocení motoru. Kolem mě se zvířil prach. Zůstala jsem na silnici sama. Nevěděla jsem, co jsem udělala špatně. Ale doufala jsem, že se pro mě vrátí.
Čekala jsem dlouho. Marně. Ani po několika hodinách se pro mě nikdo nevrátil. Bylo mi pořád špatně, k tomu jsem byla hladová a vystrašená. Ploužila jsem se několik dnů kolem vesnice, skrývala se ve křoví a bála se každého zvuku. Lidi na mě sladce mluvili, ale nevěřila jsem žádnému z nich. Ani jídlo jsem si od nich nevzala. Jen od dětí ve školce, které mi přes plot podávaly zbytky svačin, jsem se odvážila vzít pár soust. Z těch malých voňavých ručiček jsem necítila žádné nebezpečí.
Jednou jsem se toulala zahrádkářskou kolonií. Na jedné ze zahrad jsem zahlédla velkou mísu plnou granulí. Žaludek mi teskně zakručel a připomněl, že je opět úplně prázdný. Protáhla jsem se úzkou mezerou ve vratech a zamířila k té lákavé dobrotě. Sotva jsem udělala pár kroků, přihnaly se tři kočky. Prskaly, syčely a tlačily mě do kouta. Každá z nich byla proti mně veliká jako tygr. Schoulila jsem se v rohu, začala plakat a jen čekala, kdy se na mě ty tři vrhnou, aby rozsápaly moje už tak zubožené tělo.
Tehdy se tam náhle objevila ONA. Můj anděl.
Klečela přede mnou, nehýbala se, jen šeptala. Za nějakou dobu pak, po malých kousíčcích, po centimetrech, se ke mně začala přibližovat. Cítila jsem, že mi nechce ublížit, ale i tak jsem měla obrovský strach. Byla jsem ale moc unavená na odpor. Jen jsem zavřela oči a neovladatelně se třásla. Ucítila jsem, jak mě paní vzala do svých teplých měkkých dlaní. Neustále mě hladila a šeptala: „Neboj se, ty broučku malinkej, bude to dobrý. Bude to dobrý.“
A bylo to víc než jen dobrý. Dostala jsem nový domov s milujícími páníčky. A k tomu jméno Terezka. Každým dnem jsem byla silnější a veselejší. Konečně jsem poznala, co je to opravdová láska a důvěra. Miluji svou novou rodinu a jsem nejšťastnější psí holka na světě.
Ty jsi moje láska, Terezičko - tohle teď slýchávám každý den. Zdroj Facebook