Životní příběh

Stála na přímém slunci. Vítr si pohrával s jejími vlasy. Byly dlouhé, jemné jako pramínek vody a na slunci měly barvu mědi. Ve vánku poletovaly jako vlákna pavučiny a zdálo se, jakoby si k tomuto éterickému tanci tiše zpívaly melodii.

Stála tam, krásná, ale něco tomu pohledu pořád chybělo. Chybělo jí štěstí. Ten lesk v očích, to, co vidíte v dítěti, když o Vánocích rozbaluje dárky. Je jedno, co je uvnitř, hlavně, že jsou. Děti si užívají tu vůni, strhávání papíru, vzrušení, překvapení. Ona si takhle užívala rozbalování lidských duší. Pomalu oddělat masku, za kterou se člověk skrývá a odhalovat všechna tajemství lidské mysli, ale i podvědomí. Dělá to a ani si to neuvědomuje. Je to taková její droga- hledání pokladů uvnitř lidských schránek. Je na lidech závislá, je závislá na poznávání lidských osudů, odhalování těch největších tajemství.

Já si myslím, že je někdy lepší o lidech nevědět vše. Rozhodně ne o svých blízkých. Občas se můžete dozvědět věci, díky kterým si lidí přestanete vážit nebo je rovnou zavrhnete. Možná se jich začnete i bát. Pak budete žít v samotě a radovat se, že jste jiní. Že vy neubližujete a že vám nemůže být ublíženo.

Ona je ale silná. Není bezcitná! Jen nikomu nedovolí zasáhnout do její duše. Cítí lítost i bolest, umí projevit i radost. Je to upřímné, ale nikdy negativní myšlenky nezůstanou v její mysli. Z příběhu si vezme ponaučení a jde dál, přiučit se z dalších lidských osudů.

Jednou mi převyprávěla děj dalšího Božího scénáře. Hlavní postavou byla mladá žena.

Její rodiče si moc přáli chlapce. Tak moc, že se své představy nevzdali, ani když se narodila holčička. Říkali jí Martine a už od malička jí vychovávali jako chlapce. Tatínek s ní hrál fotbal a maminka jí kupovala košile a plandavé kalhoty. Tento život jí nevadil, snad jí dokonce vyhovoval a tak v pěti letech začala hrát hokej v chlapeckém týmu. Byla lepší než kdejaký hoch a všem bylo jasné, že jednou z ní bude slavná hokejistka. Na ledě strávila celé dětství a rodiče na ni byli pyšní. Byli rádi, že ji vychovávali jako chlapce. Třeba by jako dívka nebyla tak úspěšná. Necítili žádné výčitky. I ona byla spokojená, naučila se přemýšlet i jednat jako kluk. Byla divoká a v době dospívání jí najednou přišlo, že toho adrenalinu je nějak málo. Koupila si motorku.

Jednou, cestou z hokejového zápasu se stala nehoda. Jela na své motorce, kterou perfektně ovládala. Řidič okolo jedoucího kamionu ale usnul za volantem a srazil ji. Když se probudila v nemocnici, rodiče už znali krutou pravdu a přemýšleli, jak to oznámí jí. Jak jí mají říct, že už nikdy nebude chodit, že už nebude moci hrát hokej? Bylo jim jasné, že ve chvíli kdy se to dozví, život už pro ni nebude mnoho znamenat. Někde uvnitř má pořád duši dívky a bude těžké se s tímto zásahem vyrovnat.

Našla si svůj způsob, jak se zbavit špatných myšlenek. Začala otupovat svoji mysl různými substancemi a chemikáliemi. Začalo to nikotinem, THC, LSD a skončila u pervitinu. Žila ve squatu se svými novými přáteli. Její den už nebylo nic jiného než absťák-přemýšlení kde sehnat další dávku-místo jídla nakrmit žílu a pak si to užívat.

Mysl rodičů byla najednou zanesena výčitkami. Kdybychom z ní nedělali chlapce, nekoupila by si motorku a nic by se nestalo. Možná by žila obyčejný život a měla jen povrchní zájmy, ale žila by- teď sotva přežívá. Ale co teď můžeme dělat? Jak zajistit, aby se po odvykání znovu a znovu nevracela k drogám? Co udělat, aby byla opět šťastná? Teď už je na tyto otázky pozdě. Ona si svoji cestu vybrala…