Poesie podzimu

Nastává podzim, město topí se v barvách, já jím procházím a také se topím. Procházím městem, procházím podzimem, procházím barvami. Já jsem to město, jsem tak nádherně barevná. Jsem strom a padá ze mě listí. Když opadá, změním se v jehličnan, na kterém spí sova. Jsem tou sovou, nad kterou visí šiška. Zavane vítr a já- šiška- bouchnu sovu. Sova se probouzí a letí. Letí k zemi a pak zase stoupá k nebi. Nakonec si sedne na lavičku, aby mohla dělat společnost dvěma básníkům.

"Jsem ráda, Aleši, že sis na mě konečně udělal čas." říkám svému příteli, pozorujíc sovu.
"Je mi líto, že to nešlo dřív, musím dopisovat básně."
"Já vím, také hodně píšu, tak proč naši práci nespojit? Mohli bychom, tak jako dnes, sedět v parku, zachumlaní do kabátů a psát... Psát poesii podzimu.
Podívej, Aleši, jak je to tajemné. Brzy se stmívá a pouliční lampy osvětlují stromy, které se zdají být krvavě červené. Listy pomalu opadávají, stejně jako odkapává krev z ran, které stromům způsobují lidé chodící denně okolo. Pod stromy se pak tvoří kaluž listí. Zakryjí zem. Již pod listím nic není. Nikdy tam nic nebylo. Nikdy nic nebylo. Vše je pryč, stejně jako temný a pochmurný podzim."
"Zadrž, Martino! Zastav se. Stůj na slunci a dívej se kolem sebe. Tolik barev. Jsou veselé. Na zemi uvadají květiny, proto padá listí, aby louka byla pořád barevná. Holý strom pak nepřipomíná kostru. Jen ukazuje Ti šťastný život ptáků. Jak sladce zpívají své podzimní, barevné symfonie. Pojď, poběžíme listím, rozvíříme ho a pošleme barvy světu."

Odlétám v těle sovy. Odletám na strom, jsem stromem, který už je pokryt vrstvou námrazy. Jsem mráz. Zahaluji celé město do třpytivého bělma. Jsem třpytícím se městem. Jsem zimou, která vystřídala barevný podzim...