Mýtinka 4. Nedělní loučení.

Nedělní ráno se rozsvítilo do krásného dne, sluníčko lechtalo na víčkách tak jsem je líně otevřel a podíval se co dělá má druhá půlka postele.
Jana ležela na zádech a šedé kukadla znovu měla upřené na strop.
„Dobré ráno vílo z Mýtinky, jak jsi se vyspala?“
„Strašně jsi chrápal,“ otočila se a začala vášnivě líbat.
Přitiskl jsem krásné tělíčko k sobě a začal líbat na čelo a ouška a dál.
„Takhle ne,“ namítla, natáhla se na záda a moji ruku zasunula do pyžamových kalhotek.
Probudila se ve mně elektřina a začal jemně hladit zlatavé chmýří a pomalu klouzal po svahu lasturky dolů.
Jana měla zavřené oči a rukou si rozepínala knoflíky pyžamového kabátku. Kabátek sklouzl na stranu a já se hladově vrhl na ňadra, líbal a obličejem laskal ten krásný výtvor přírody.
Odtáhla mne , vytáhla ruku z pyžama, posadila se, shodila kabátek a stáhla pyžamové kalhotky.
Vrátila se do své původní polohy, přitáhla moji hlavu na ňadra a nasměrovala ruku zpět na své zlatavé chmýří.
Tiskla se a vzrušeně dýchala.
Chtěl jsem se vyprostit a hned se vrhnout na lasturku, ale nepustila a jen zašeptala „ne, takhle ne musíš dole moc hladit jako posledně.“
Pochopil jsem a začal pomalu masírovat lasturku, hladit stehýnka pěkně hned u buchtičky a cítil jsem jak Jana přitahuje své objetí více a více.
Vjel jsem prstem do járku, pomalu pojížděl od spodu od dírky až k růžovému kamarádovi, lehce ho třel, vrátil se na okraj dírky a krouživým pohybem masíroval ústí.
Kolem prstu to začalo více a více vlhnout, Jana přitisknutá přerývaně dýchala a tak jsem vsunul dva prsty do dírky a zrychlenými pohyby masíroval horní část.
Palec si vybral do práce růžového kamaráda a netrvalo dlouho, když se prohnula do oblouku a začala sténat.
Tiskla mne tak silně že jsem lapal po dechu a tělo se zmítalo v náručí.
Poslušen instruktáže na netu, vysunul jsem prsty z rozzuřené dírky a dlaní tlačil na ochmýřenou lasturku.
Pomalu, chvějíce se na celém těle uvolnila sevření a převrátila se nade mne.
Nevím zda to bylo tou vlhkostí nebo čím, ale dřív jsem musel kolík do dírky sám nasměrovat, protože Janě to ještě nešlo.
Dnes dosedla tak prudce, že to až zabolelo.
Zjevně se nekontrolovala a přirážela se sténáním a krátkými výkřiky, že jsem měl strach že si ublíží.
Nechal jsem ji, ať si sama určuje tempo a hrál jsem si s ňadry.
Najednou jsem ucítil že jsem u konce, tak jsem ji zvedl a sundal ven.
Jako lvice se vrhla zpět a já měl co dělat aby nenasedla znovu a nebyl malér. Se sténáním se svalila, třásla se jako osika a chraptivě šeptala proč když je to tak nekrásnější to zkazím.
„Nedá se nic dělat moje kočičko,“ šeptal jsem a z tvářiček líbáním stíral slzičky. Potvůrka už věděla že mně to dělá dobře a hroty ňader masírovala moji hruď.
Pomalu jsme se mazlili, vášnivě líbali, ale čas neúprosně běžel, ještě jsme nesnídali a už se blížil čas oběda.
Kdybych tak mohl ten čas zastavit.
Jana se šla osprchovat a já cítil jak mě měchýř tlačí víc a víc.
Zvědavý jak bude Jana reagovat jsem vklouzl do koupelny a usedl na záchod.
Přes sklo sprchovacího koutu jsem viděl tělíčko pod proudy vody a potutelný pohled jak sedím a koukám.
Zastavila vodu, zrůžovělá vylezla ven a začala se utírat.
Pověsila ručník, s úsměvem přistoupila, políbila na čelo a zeptala se „líbilo se ti to koukání?“
Páni, po takovém divadle, podařilo by se vám vyčůrat?
Jana si šla sbalit věci a já se odšoural do kuchyňky nachystat něco k obědu.
Při jídle bylo nepřirozené ticho, já se radši na Janu moc nedíval, ale cítil jsem na sobě její pohled.
Něco tady ale nehrálo. Jindy na mě koukala tak vážně, tentokrát v jejím pohledu bylo něco veselého a cukalo ji to v koutcích.
Ne, Janička na mě něco šila, to bylo jasné.
Náš čas loučení se neúprosně blížil, ale minula čtvrtá hodina a Rudla nikde. Chtěl jsem mu zavolat, ale Jana, nějak neskutečně klidná mně zadržela a že mám ještě počkat, když slíbil, tak přijede.
Bylo něco po páté a já jsem už byl jako na trní a vymýšlel nějaké havarijní scénáře, když slyším řev motoru auta a tak jsem vydechl, „zachrápal potvora a teď se ještě chce nabourat do boudy.“
Vyšli jsme na verandu když teréňák s nápisem Hotel Vyhlídka se smykem zabrzdil u boudy.
K mému překvapení se s okýnka vyklonila Bětka a křičela nastupovat.
„Kde je Rudla?“ zeptal jsem se.
„Doma, leští nádobí.“
„Teda,“ řekl jsem zoufale Bětce, „to nemůžete na autobus dolů stihnout.“
„A kdo říká že ho chceme stihnout?“ odpověděla.
Mezitím Jana, která dala svůj baťoh na korbu se vášnivě přitulila a mezi polibky řekla, „Bětka mě zaveze domů a pomůže zpracovat mámu a tátu, tak drž palce“ a nasoukala se vedle Bětky.
Ta dle svého zvyku odstartovala až hlína od kol lítala na všechny strany a zmizela na silničce.
Loudal jsem se dovnitř, bylo tu najednou tak prázdno, pusto.
Sedl jsem k počítači, ale nebyl jsem schopný se soustředit.
„Nedá se nic dělat hochu,“ řekl jsem si a šel řezat dřevo.
Navozili mě toho dvě korby náklaďáku a tak jsem vytáhl pilu a začal řezat na špalky. Stále mě scházelo to „já ti pomůžu“ a „proč to tak děláš?“ Bylo tu pusto přerušované kotoučem pily.
Stmívalo se, uklidil jsem venku a bez cíle jsem se loudal po boudě. Lehl jsem si v ložnici na postel, hladil místo kde leželo její tělo a před očima se mi míhaly scény našeho posledního milování. Když jsem byl předtím sám, ani mě ta samota nepřišla, všechno probíhalo k mé spokojenosti. Teď jeden, možná neuvážený okamžik, kdy jsem holky pozval dál, dokonale rozvrátil moji psychiku.
Probralo mne zvonění telefonu, koukl jsem na hodiny a ono už bylo půl deváté. Ohlásil jsem se a z telefonu se ozval burácivý Rudlův hlas, „Bětka se vrátila v pořádku a mám ti vyřídit že uspěla.“ Prásk, práskl telefonem.
Zůstal jsem jako solný sloup a v hlavě se mi honilo, uspěla, jak uspěla, že se Jana vrátí, kdy se vrátí.
S povzdechem, že si organizaci toho vzaly ty dvě a já jsem páté kolo u vozu jsem si šel něco sezobnout a odebrat do postele. Sám.
Pondělní ráno byla obloha jako vymetená.
Nasnídal jsem se a abych něco užitečného dělal, šel jsem rozebrat srážkoměr který byl po deštích plný svinstva. Čas při práci ubíhal, složil jsem srážkoměr a přemýšlel jestli si mám dát něco k obědu. Jindy to byl pro mě obřad, který jsem nevynechal a vždy si připravil nějakou gurmánskou pochoutku. Dnes se mě do jídla nechtělo a bez cíle jsem bloumal po svém království.
Bylo po druhé hodině když se ozval telefon.
Vrhl jsem se k němu s nadějí že volá Jana.
Byla to Bětka, svým obvyklým způsobem mi oznámila že její doprovod byl přijat s povděkem, rodiče má Jana velice rozumné a že pro Janu pojede v sobotu ráno. „Bětuško, ty jsi zlato,“ zajásal jsem.
„Taky si to myslím,“ suše odvětila.
„A není to všechno hošánku,“ škodolibě řekla, „budeš platit a to nejlepší nakonec.“ „Samozřejmě Bětko nechci to zadarmo, kolik jsem ti dlužen?“
„Jeden recept na segedinský guláš,“ oznámila.
„Potvora jedna,“ blesklo mně hlavou, „samozřejmě Bětuško.“
„A to nejlepší, v sobotu nepřivezu jen Janu, ale také rodiče aby se mohli podívat k jakému moulovi se dostala,“ prohlásila.
„V sobotu budeš vařit segedin a já se ti budu dívat na prsty abys nešvindloval.“ Myslel jsem že mě budou polévat.
„To abych šel uklízet,“ zaúpěl jsem.
„To bys měl,“ zasmála se a položila telefon.
„Ještě že od Rudly nepochytila to prásknutí sluchátkem,“ zamumlal jsem si pro sebe.
Zbytek týdne uběhl jako voda, neměl jsem čas myslet na Janu a gruntoval a smýčil jsem všechny kouty.
Nechtěl jsem do toho míchat Bětu ani Rudlu - on by ji stejně všechno vyslepičil a zavolal jsem Petrovi aby koupil v květinářství nějakou kytici jaká se dává matkám. „Svatební?“ zeptal se.
„Né,“ zaúpěl jsem, „matkám když jde nastávající se představit.“
„Tak to nevím,“ zamyslel se, „já donesl flašu rumu.“
Nicméně v pátek se přivalil s kyticí, kterou by normálně nesli dva mužští, ale co jsem mohl dělat.
A začal mě lákat že má v autě parádní koňáček a že by jsme si mohli cvaknout.
„Jak pojedeš domů?“
„Neboj,“ nafoukl se, „přespím u tebe, pozdravím rodiče a pojedu.“
„Né,“ zasténal jsem. „Když uvidí takového Krakonoše leknou se, utečou na hřebenovku a bude je hledat horská služba.“
„Teda tobě ta ženská leze na mozek,“ zaťukal si na čelo. „Jó když ptáčka lapají ....,“ „Hlavně když mě to říkáš ty, po dvaceti letech manželství.“
„Hele, dáme si koňáček a já ti to randění rozmluvím, co říkáš?“
„Odstup satane a raději vyval co jsem dlužen za kytici.“
„Nic, je to služba podniku váženým zákazníkům.“
„Tak to jsi teda lepší kamarád než Běta. Ta to sice s rodiči domluvila, ale hned si to nechala ode mě zaplatit.“
„Prosím tě,“ žasl Petr „a kolik za to chtěla?“
„Recept na segedinský guláš, abych prý nešvindloval tak ho musím zítra udělat a ona se bude dívat co tam dávám.“
„Tak to je v řiti,“ zaúpěl Petr. „To se na Vyhlídce bude vařit guláš, všichni štamgasti se tam nastěhují a my ostrouháme.“
Obrátil se, vlezl do vozu a pomalu se vracel do Městečka.
Dal jsem kytici do vody a odnesl do sklepa.
Navečeřel jsem se, vytáhl z mrazáku maso na zítřek a zalehl jsem na postel. Hladil rukou deku kterou se přikrývala a celý znervózněný ze zítřka jsem se snažil usnout.