NĚKDY SE ZÁZRAKY DĚJÍ...

Někdy stačí jediné dětské přání, aby se změnil celý život
Ten prosincový večer byl mrazivý a zasněžený — jeden z těch, kdy se město zpomalí a lidé kráčejí opatrněji, jako by se mohli uklouznout nejen na ledu, ale i ve vlastním životě.
Petra šla pomalu po kluzkém chodníku a pevně svírala ruku svého sedmiletého syna Matyáše. Sníh křupal pod nohama a studený vzduch štípal do tváří.
— Mami, koupíme taky mandarinky? — zeptal se chlapec tiše a zvedl k ní oči plné naděje.
— Ano, samozřejmě že koupíme — odpověděla Petra, i když se jí srdce bolestně sevřelo.
U bankomatu stálo několik lidí. Petra se postavila do fronty a upravila synovi čepici.
— A můžu dostat autíčko? Takové opravdové, s otevíracími dveřmi? — nepřestával se ptát Matyáš.
— Ano… — odpověděla automaticky, přestože si hned uvědomila, že její skromný rozpočet to sotva dovolí.
Konečně přišla řada na ně. Petra vložila kartu do bankomatu, nepřítomně přikývla na další synovu otázku — a ztuhla.
Na obrazovce se objevil nulový zůstatek. Výplata nepřišla.
— Mami, a křehké sušenky? — pokračoval Matyáš, aniž by tušil, co se děje.
— Dnes to nepůjde, broučku… promiň — zašeptala.
Chlapec se zamračil.
— Já chci bonbony.
— Brzy bude ve školce besídka a Mikuláš vás určitě pohostí bonbony a mandarinkami — snažila se ho Petra uklidnit, vzala ho za ruku a zamířila domů, pryč od nákupního centra lákajícího barevnými světly.
Doma, když Matyáše uložila ke spánku, rozsvítila Petra světlo v kuchyni a posadila se ke stolu. Teprve teď si dovolila plakat.
Nevěděla, jak bude žít dál. Co dá synovi k snídani. Jak zaplatí cestu do práce. Půjčovat si od sousedů nechtěla — Nový rok byl za dveřmi. O pomoc rodinu žádat nemělo smysl a na Matyášova otce raději ani nemyslela.
Zhluboka si povzdechla, setřela slzy a začala procházet své skromné zásoby: půl balíčku ovesných vloček, trochu mléka, pár lžic cukru.
— Bude kaše k snídani… do práce se zkusím svézt s někým a pak uvidíme — řekla si tiše a šla spát.
Ve stejnou dobu se Klára ocitla ve snu, kde kolem ní vířil vítr a rozfoukával jí vlasy. Dívala se na svůj odraz ve vodě, která se třpytila do zlata v jasném slunečním světle. Znovu byla v tom zvláštním světě, kam se dostávala téměř každou noc.
— Musíš do Nového roku vykonat tři zázraky pro jednu rodinu — zazněl tichý, známý hlas.
Tak se jí představil, když se poprvé objevil v jejím snu — prostě „přítel“. Už od dětství Kláře vysvětloval, že je jiná než ostatní lidé a že dříve se takovým jako ona říkalo dobré čarodějky. Učil ji ovládat její schopnosti.
Když Klára dospěla, hlas dál vedl její osud a dával jí dobré rady. V poslední době se ozýval zřídka a většinou ji žádal, aby vykonala dobrý skutek pomocí své síly. Tentokrát bylo zřejmé, že se bude muset odtrhnout od rutinní práce redaktorky a přinést do světa trochu kouzla.
— Aspoň mohl říct, kde ta rodina bydlí — pomyslela si Klára, když si vařila kávu a dívala se z okna.
Město bylo stále ponořené do noční tmy. Lampy jasně svítily, girlandy na obchodech a stáncích blikaly a v dálce se třpytil vánoční stromek na náměstí.
— Když mám na výběr, ať je to první rodina, kterou potkám — rozhodla se Klára, oblékla si teplý kabát a boty a vyšla z bytu.
První člověk, kterého potkala, se jí vůbec nelíbil. Zamračený a podrážděný muž spěchal ke svému autu a málem srazil malého chlapce, kterého matka vedla za ruku.
— Dávejte pozor! — vykřikla žena a přidržela syna.
— Pohybujte se rychleji, vlečete se jako želvy — zavrčel muž, nasedl do auta a odjel, přičemž je zahalil výfukovými plyny.
— To je ale hrubián — zamumlala Klára a obrátila se k ženě a dítěti. — Jste v pořádku?
— Ano, děkuji. Pojď, Matyáši — odpověděla Petra.
— Mami, můžu napsat Mikulášovi jiný dopis? — zeptal se chlapec najednou.
— Vždyť už jsi jeden napsal — řekla Petra.
— Ale já jsem si to rozmyslel a chci jiný dárek — vysvětlil Matyáš.
V tu chvíli Klára pochopila, že si vybrala právě tuto rodinu.
— Počkejte, prosím! — zavolala a přiběhla k nim.
— Matyáši, máš štěstí. Já osobně znám Mikuláše a mohu mu předat tři tvá přání — řekla sebejistě a dřepla si před chlapce.
— Děkujeme, ale spěcháme — začala Petra, ale Klářin upřímný a klidný úsměv ji zastavil.
— To je skvělé! — zvolal Matyáš. — Tak mu řekni, že nechci stavebnici, plyšáka ani čokoládu. Chci, aby maminka už nikdy neplakala kvůli penězům. Chci mít opravdového tatínka. A třetí přání… abychom nikdy nebyli nemocní.
— Jsi velmi moudrý chlapec. Všechna tvá přání se splní. Stačí jen tři malé zázraky — odpověděla Klára, pohladila ho po hlavě a odešla.
Petra zůstala stát, ohromená dospělostí synových slov. Tolik si přála, aby zůstal bezstarostným dítětem, které sní o hračkách a sladkostech, ne o starostech dospělých.
O pár kroků dál Matyáš uklouzl na tenké vrstvě ledu schované pod sněhem a spadl.
— Matyáši! — vykřikla Petra vyděšeně.
— Dovolte, pomohu vám. A mohu vás také svézt, zdá se, že jedeme stejným směrem — ozval se náhle mužský hlas.
Tak vstoupil do jejich života Tomáš — mladý muž s laskavýma očima, který nepomohl jen jednou, ale zůstal. Téhož dne Petra v práci dostala nejen zpožděnou výplatu, ale i slušnou prémii. Její život se začal pomalu měnit.
Večer, když je Klára pozorovala skrze křišťálovou kouli, tiše se usmála.
— Své sliby vždy plním — zašeptala. — A zázraky… někdy se skutečně dějí.
Autor: Elena Skrit