O kouzelném glóbusu

V dalekém městě, na severu země, stál blízko náměstí malý domek s červenou střechou. Bydlela v něm malá holčička s chundelatým pejskem. Jmenovala se Sofinka. Sofinka byla černovlasé děvčátko s hnědýma očima a krásným úsměvem. Jenže právě teď byla moc smutná. Stála na chodníku před svým domečkem a v ruce držela vodítko pro svého pejska, který seděl věrně vedle ní. Oba se dívali na jejich domeček. Najednou za nimi zastavilo plně naložené velké nákladní stěhovací auto a zatroubilo. Všechno, co v něm bylo, patřilo Sofince, jejímu pejskovi a jejím rodičům. Měli se stěhovat daleko odtud, a proto byla Sofinka i její pejsek nešťastní. Ještě chvíli stáli před domkem, chtěli se se vším tady rozloučit.
„Sofí, už je čas!“ volala na holčičku maminka. Čas nastoupit do stěhovacího vozu a odjet. „Ach jo, tak pojď, kámo, jdeme!“ smutně řekla Sofinka svému pejskovi a nastoupili do vozu a odjeli.
Na nový domov si Sofinka i její pejsek museli zvyknout. Trochu jim to trvalo, ale za nějakou dobu se jim začalo líbit i v novém domě. Byl to domeček o něco větší než měli dříve a škola byla blizko. Občas se oběma ale přece jen zastesklo po starém domě, kde bydleli.
Jednou, když seděli na terase, koukali se do dálky a vzpomínali na svůj bývalý domov, zalekla se jim v očích slzička. Najednou se daleko v trávě něco zatřpytilo. Malé světýlko. Jak se přibližovalo k nim, bylo větší a větší. Když se světýlko objevilo přímo před nimi, zjistili, že je to víla, kolem které se line krásná záře. Sofinka s pejskem se na sebe nevěřícně podivali. Když víla uviděla, jak jsou překvapení, začala vše vysvětlovat: „Ahoj, já jsem kouzelná víla Jasněnka. Už delší dobu vás pozoruji. Vím, proč jste tak smutní, že se vám občas zasteskne po vašem bývalém domově. Chtěla bych vám pomoci.“
„Ale jak?“ zeptala se hned Sofinka. „Něco vám dám,“ pokračovala víla. „Tady máte ode mě glóbus. Není obyčejný, je kouzelný. Třikrát s ním zatočíte a pak ho stačí zastavit na místě, kam byste se chtěli podívat. Prstem na místo ukážete. Zavřete oči a představíte si ho. A zbytek je už na vás.“ Víla Jasněnka se usmála, dala jim do ruky malý kouzelný glóbus a zmizela.
Sofinka s pejskem i glóbusem rychle běželi do svého pokojíčku. Položila glóbus na stůl. Chtěla to vyzkoušet, ale bála se. Natáhla k němu ruku, a než s ním třikrát zatočila, podívala se na svého pejska a zeptala se: „Tak co myslíš, mám to zkusit?“ Pejsek štekl na znamení souhlasu. Sofinka otočila s glóbusem třikrát, jak víla řekla, našla na něm město, kde původně bydlela, a ukázala na něj prstem. Potom zavřela oči a představila si svůj bývalý dům. Udělala vše, jak jí poradila víla Jasněnka. Najednou se kolem Sofinky udělala záře. Záře se zvětšovala a točila se okolo. Sofinka chytila svého pejska do náruče a přikryla si rukou zavřené oči. Pak se blýsklo. Když Sofinka otevřela oči, stála přesně na místě, které prstem vyznačila na glóbusu. Ocitla se u svého bývalého domu. Ten kouzelný glóbus ji tam dokázal přenést. Sofinka byla šťastná, snad ještě víc než její pejsek. Užili si skvělé odpoledne na místě, kde to měli moc rádi. A zpátky se dostali úplně stejně. Glóbus se totiž přemisťoval s nimi.
Od té doby Sofinka a její pejsek už nikdy nebyli smutní. Když se jim zastesklo, zatočili s kouzelným glóbusem a zajeli si na různá místa, kde to měli rádi. Sofinka byla moc ráda, že si ji víla všimla, že je smutná, a Sofince pomohla. A tak se i ona rozhodla vnímat okolí, všímat si svých kamarádů, aby jim pak mohla pomoci nebo je rozveselit. A na tohle nikdy díky víle nezapomněla.
Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.