O dešťové kapce

Na modrém nebi se začínají sbíhat tmavé mraky. A jak už to bývá, z těch mraků se na zem spouštějí vodopády kapek, které zavlažují naši hlínu. Na takové počasí se nejraději díváme jen z okna. Kapky bubnují na okenní tabulky, a ten zvuk je uklidňující, viďte holky a kluci, ale těch kapek je někdy moc. A mezi nimi je jedna, která vypadá úplně stejně jako její dešťové kamarádky, ale chová se jinak.
Když se na nebi mraky shlukovali k sobě, všechny kapky se těšili na cestu dolů na zem. A začali padat. Padaly do řek, oceánů, moří a kaluží na polních cestách i upravených silnicích. Všechny kapky věděly, jak je důležité, aby zavlažily zem. Věděly, že po čase se zase ze země vypaří a vrátí se do mraků. Takový je koloběh vody, kluci. Ale jedna z těch kapek spadnout nechtěla. Držela se mraků, co nejdéle mohla, a pak zase s mrakem odplula někam daleko. Už dlouho se jí dařilo držet se mraků a nespadnout.
Jeden mrak se jí to zkoušel rozmlouvat. Přemlouval ji po dobrém i po zlém. Ale ona byla tvrdohlavá. Držela se ho pořád. Až nakonec mraku došla trpělivost a zavolal vítr:
„Větříčku Foukáčku, přileť prosím. Pojď mi pomoct. S touhle kapkou si nevím rady a nemůžu ji nosit věčně.“ Vítr Foukáček přiletěl téměř okamžitě. Jemně na kapku foukl a zeptal se jí :
„Proč nechceš spadnout dolů na zem?“ Kapka nejdříve nechtěla nic říct, jen se dál držela svého mraku. Po chvíli ale pochopila, že vítr je hodný a opravdu ho zajímá, proč se nechce pustit. Smutně se koukla dolů na zem pod sebe a pomalu řekla, proč nechce spadnout:
„Víš, Foukáčku, já si myslím, že se na mě zapomene. Když spadnu dolů, rozplynu se mezi ostatní vodu a nikdo se nikdy nedoví, že jsem tady byla. Je mi z toho smutno. Chci být potřebná a důležitá pro každého. Nechci jen tak zmizet. A navíc se bojím výšek. Mám strach jen tak padat.“ Vítr se na ni mile usmál. Nic jí nevyčítal a chápal ji. Jemně ji objal a řekl jí něco moc důležitého:
„Moje milá kapičko, nemusíš mít strach, že nejsi důležitá. Vás kapek je sice hodně, ale každá z vás má moc důležitý úkol. Jste pro zemi cenné. Víš, kdyby si jedna kapka vody myslela, že je nepotřebná, nikdy by pak nevznikl oceán, ve kterém je každá důležitá. A jestli se bojíš výšek, pomůžu ti. Snesu tě dolů, ať nepadáš příliš rychle. Budeš u mě v bezpečí, neboj.“
Kapka ještě chvíli přemýšlela o tom, co jí Foukáček řekl. Pak si uvědomila, že má pravdu.
„Tak dobře, já se s Tebou, Foukáčku snesu na zem.“ řekla kapka. Nechala se snést až na zem. Mrak byl šťastný, že to tak dopadlo. A kapka? Ta nikdy nezapomněla na to, co jí vítr řekl.
Kluci, holky, a vy taky nikdy nezapomeňte, že i když budete někdy smutní jako ta kapka, tak si vzpomeňte, že jste vždycky pro někoho důležití a cenní. Hlavně pro své nejbližší. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.