O hastrmanech u Pálovic

Na jemnickém panství u Pálovic měli louku, na které rostla tuze
špatná tráva. Nevyplácelo se tam kosit, a proto ji nechali za pastvisko.
Říkali tam „na ujmě“. Před dávnými lety se prý na tom místě
strhla bitva, ale lidé si už nepamatovali, kdo tam bojoval. Jen podle
toho soudili, že se tam vykopalo mnoho kostí.
Jednou vyhnal pálovický hospodář na to pastvisko své dva koně,
bělouše a vraníka. Bylo to v pátek k večeru. Byl tam s koňmi sám,
i lehl si na kraj louky, že si trochu zdřímne. Tak se uspal; když se
probudil, viděl nad sebou jasné nebe. Zdálo se mu, že je už k ránu,
to že je čas, aby se vrátil domů. Vstal a šel na pastvisko sehnat koně.
Zavolal: „Hojs, hojs!“, koně přiběhli, dal jim ohlávky a sepjal je
k sobě. Potom si vyskočil na vraníka a jel domů. Jak tak jede, dívá
se na bělouše a vidí, že zvířeti chybí dolní pysk. Hned ho napadlo,
co to je. Nahnul se i k vraníkovi, na kterém seděl, a hle! i tomu
chyběl dolní pysk. Věděl hospodář dobře, co to znamená: jsou to
vodníci. Strachy div z koně nespadl. Drkotal zuby, jak se bál. Ale
nechtělo se mu seskočit z koně, mysle, kdoví co by se stalo.
A tak dojel hospodář až ke statku, zavolal, aby mu otevřeli vrata,
a vjel potom na dvůr. Poručil pacholkovi, ať přinese chomouty,
ty navlékli koňům. Teprve potom seskočil hospodář z vraníka
a zapřáhl oba koně do hnojného vozu. Sehnal také hned nádeníky,
aby nakládali hnůj, ten vozil na pole. Mezitím poslal pacholka na
pastvisko, aby se podíval po koních. A pacholek tam vskutku našel
hospodářova bělouše i vraníka a přivedl je domů. Ti koně‑vodníci
byli celý den v práci. Až večer vypřáhl je sedlák z vozu, zavedl
do stáje, uvázal u žlabu a naložil jim za žebřík náruč osekaného
vrboví; pacholkovi zakázal dávat jim pít.
Druhého dne byla neděle. Pacholek odešel někam přes pole,
hospodář se chystal do kostela, ale než vyšel z domova, nakázal
ženě, ať těm novým koním nedává pít.
Za nějakou hodinku, hospodáře ještě doma nebylo, slyší hospodyně
ze stáje hrozný dupot a hřmot. Lekla se, že se snad některý
kůň utrhl. Pospíšila ke stáji, nahlédla tam opatrně, ale vidí, že jsou
koně přivázáni, jen ti dva noví že se vzpínají a dupou. Myslela si
selka, že přece jen mají žízeň, a protože nevěděla, proč jim hospodář
pití odpírá, donesla jim od studny vody.
Jak ti dva koně se vody jen dotkli, v tom okamžení utrhli se
od žlabu a vyběhli jako vítr ze stáje. Selka měla štěstí, že se včas
uhnula, byli by ji zabili. Na dvoře letěli koně ke vrátkům, a že byla
zavřena, přeskočili je a uháněli po návsi a ven ze vsi. Sedlák se
právě vracel z kostela z Jemnice a přišel na náves v tu chvíli, když
se koně‑vodníci hnali od statku. Hned věděl, kolik uhodilo. Ale
nemohl nic dělat. Doma selce vymluvil, že to tak provedla, řekl jí,
že to byli vodníci. Ale selka mu řekla:
„Buď rád, že je ta nečistá čeládka z domu! Kdoví co by nám tu
ještě vyvedli!“
Druhý den ráno čekalo na sedláka na dvoře překvapení. Všechen
hnůj, který v sobotu ti koně‑vodníci vyvezli na pole, ležel na
hromadě uprostřed dvora.
Ten hospodář už potom nikdy nepásl koně na „ujmě“.