O zkamenělé bábě u Třebíče

Blízko Třebíče při silnici do Velkého Meziříčí stávala před dávnými
časy chaloupka na samotě, v ní trávila zbytek svého života chudá
stařena. Sama byla, nikoho na světě neměla. K těžké práci už
nebyla. Ale přece se jakž takž obživovala. Znala léčivé byliny, které
rostou v lesích a v polích a věděla, jak jich užívat proti kterým
nemocem. To věděli lidé v okolí a chodili k ní pro léky v nemocech,
pro masti na rány a na otekliny. Za to jí nosili mouku, chléb, máslo,
tvaroh, vejce, někdy i nějakou tu drůbež nebo něco ze zabijačky,
a tak neměla stařena nouzi o živobytí. Jen peněz nikdy přijmout
nechtěla. Lidé ji měli rádi a nejednou jí nabízeli, aby se ze samoty
odstěhovala do vsi nebo do města. Ale nechtěla se rozloučit
s chaloupkou. Ptávali se jí lidé, nebojí‑li se tam tak sama, ale ona
říkala, že ne. Kdo prý by si co vzal na ubohé bábě?
Stalo se jednou večer na podzim, že někdo zaklepal na dveře
chaloupky. Stařena vzala kahanec, šla ke dveřím a ptala se, kdo je
venku. Myslela, že si někdo přišel pro lék nějaký. Ozval se mužský
hlas:
„Otevři, prosím, rádi bychom se tu ukryli před deštěm.“
Stařena slyšela, že se venku opravdu leje jako z konve. Otevřela
a vidí stát venku dva lidi. Byli to rytíř a jeho služebník. Stařeně bylo
divno, že přišli pěšky, ale neptala se na nic. Viděla, že jim z plášťů
voda crčí, a zvala je dovnitř. Cizinci vešli do chaloupky, odložili pláště
a rytíř požádal stařenu o něco k snědku. Stařena sehnala, co měla,
vejce, máslo, chléb. Po večeři ustlala hostem v sednici, sama šla spát
na půdu.
Když přišla ráno stařena dolů, schystala k snídani polévku
a nesla ji do světnice. Rytíř ještě ležel, naříkal si, že ho rozbolela
noha, ani prý se nemůže na ni postavit. Tu stařena hned svou
mast chválila, a že rytíři nohu namaže. Uvidí prý, jak bolest přejde.
Namazala a teple obalila nohu. Rytíř zůstal na loži až do večera.
Když se stmívalo, vstal, a liboval si, že už noha nebolí. Nepršelo,
a rytíř se sluhou se chystali k odchodu. Budou prý ve městě, než
se setmí.
Odcházeje, podal rytíř stařeně plný měšec, řekl, že za pohoštění
a za úlevu v bolestech. Stařena nechtěla si měšec vzít, to že
ona z křesťanské lásky udělala. Ale rytíř jí měšec vnutil a potom
odešel se služebníkem. Stařena se vrátila do světnice a tam se
dívá, co dostala. Otevřela těžký měšec a hle! byl plný dukátů. To
si přece nezasloužila, pomyslila si a vyběhla honem z chaloupky,
aby měšec rytíři vrátila. Ale po rytíři a služebníkovi nebylo nikde
ani památky. Vrátila se stařena do chaloupky, usedla ke stolu a vysypala dukáty z měšce. Byla jich na stole pěkná hromádka. A jak
se leskly a zvonily! Stařenu počalo zlato vábit. Už se jí nezdálo, že
by měla dukáty rytíři vrátit. Měla přesvědčení, že si je zasloužila.
Brala žluťáčky do hrsti a zase pouštěla na stůl, nabažit se nemohla
lesku ani zvuku. A což teprve, když pomyslila, co se dá všecko za
ně pořídit! Nakonec zase zlaťáky shrnula do měšce a ten strčila
do lože do slamníku.
Ani dobře spát nemohla stařena, jak byla z toho bohatství vyjevena,
a když zdřímla, zdálo se jí, že je velkou paní, že má všeho
v hojnosti, že vede slavný život. Když se ráno probudila, byla jako
vyměněná; jen na bohatství myslela. A povídá sama k sobě:
„Jaká jsem já hloupá byla, že jsem nechtěla od lidí brát peníze!
Vždyť jsem jim vracela zdraví. A co už jsem mohla mít dodnes
naspořeno!“
Tak se přes noc stala z báby lakomice. Těšila se svými dukáty, co
den je přepočítávala a přemýšlela, jak ten svůj nuzný život změní.
Ale jako se dřív v chaloupce nebála a spávala klidně, tak teď stále
měla strach o svoje dukáty; také měla tuze špatné spaní, bála se
zlodějů. Nenechala dukátů ve slamníku, ale našla pro ně skrýš na
půdě za trámem. A usmyslila si konečně, že odejde do cizího kraje,
tam si lepší chalupu koupí a bude dobře živa.
Jednou navečer přišel k chaloupce člověk v šatě poutnickém a žádal
o nocleh. Stařena, třebaže se bála, přece poutníka přijala, když jí řekl,
že jí zaplatí. Lakota se v ní ozvala; když potom poutník vypravoval,
že přichází zdaleka, že se do svého domova ubírá, aby tam ze jmění
nashromážděného byl živ a krajanům svým dobře činil, viděla, že je
to bohatý člověk. Ale poutník poznal brzy, že se neměl prozrazovati;
viděl, kterak bába žádostivýma očima pohlížela na těžký opasek, který
od těla odepjal, zpod šatu vytáhl a na stůl položil. Dobře zpozoroval
zlý pohled bábin a umínil si, že si dá dobrý pozor. –
A vskutku také bába na nic jiného tu chvíli nemyslela, než jak
by si pomohla k těm penězům. Zlá myšlenka ji napadla. Z koření,
které měla nasušené, uvařila nápoj pro spaní a podala poutníkovi;
řekla, že je to pro posilněnou. Zatím si myslila, že poutníka ve
spaní okrade. Ale poutník uhodl její úmysl, a když stařena odešla
ze světnice, vylil nápoj za pec. Potom ulehl na lože, opasek si dal
pod hlavu a chránil se usnout. Že však byl unaven dlouhou chůzí,
ať se bránil, jak chtěl, přece jen nakonec tvrdě usnul.
Zato stařena neměla na spánek pomyšlení. Všecko dobře rozmyslila:
až bude host tvrdě spát, vejde ona do světnice, najde opasek
a vezme jej. Potom i svůj měšec s dukáty, uteče z chalupy a už se nevrátí. Ráno ji poutník marně bude hledat; ona bude už daleko,
dojde do cizího kraje a tam bude ze svého bohatství dobře živa. Tak
lakota bábu svedla ke zlodějství.
Vskutku také po nějaké chvíli, když stařena ze síňky slyšela, že
host ve spaní oddychuje, vplížila se do světnice, až k loži došla,
opasek pod polštářem nahmatala a opatrně jej vytáhla. Byl hodně
těžký. Poutník spal. Potom zase baba zticha se vykradla ze světnice.
V síňce měla připravenou nůšku, v ní měšec s dukáty; přidala tam
opasek, navrch šatem nějakým nůšku přikryla, vzala ji na záda
a pospíchala z chalupy. Ale při zavírání vnějších dveří cvakla klika.
To probudilo poutníka; sotva se vzpamatoval, sáhl pod peřinu
po opasku. Opasek pryč! Vyskočil poutník z lože, chvátá v šeru
ke dveřím. Otevřel do síňky, i tam byla tma. Poutník po paměti
a po hmatu dostal se ke dveřím ven vedoucím a otevřel je. Venku
byla jasná noc, měsíček svítil. A jak se poutník rozhlédl, vidí nedaleko
stařenu, jak pospíchá k silnici. Chtěl se za ní rozběhnout, ale zakopl
o kámen a upadl.
„Bodejžs, babo, zkameněla!“ vykřikl poutník, vstávaje.
Jeho kletba se vyplnila. Lakotná bába, kterou zlato svedlo ke
hříchu, proměnila se na místě v kámen. –
Podnes viděti je poblíž Třebíče při silnici do Meziříčí skalku,
která má podobu ženské postavy. A také říkají, že je to zkamenělá
bába.